Nějaká ta pofídka?

Před několika dny jsem začal psát knížku a musím přiznat, že mě to baví, i když vím, že to je běh na dlouhou trať. Mám to promyšlené a jsem docela zvědavý jestli budu schopný to zrealizovat.

Každopádně! Poslední dobou jsem přemýšlel, že bych sem mohl dávat povídky. Jen občas, něco krátkého. Už tohle léto jsem napsal asi tři hodně krátké a teď bych se k tomu chtěl zase vrátit. Našel jsem jednu z prvních věcí, co jsem v tu dobu napsal a řekl jsem si, že bych to sem mohl dát. 

Takže tady to je a budu moc rád, když mi to nějakým způsobem zkritizujete (ať už pozitivně nebo negativně).  

Krátká povídka o tom, jak na nás působí samota a jaký strach v nás vyvolává. Do jakého stavu nás může dostat spojení noci a pocitu bezmoci?

Blížil se podzim a noci už nebyly zdaleka tak teplé jako například před měsícem. Jemu to však nevadilo. Ve skutečnosti zbožňoval to podzimní, chladné počasí. Uklidňovalo i nahánělo smutek. Rozveselilo i zkazilo náladu. Vždy dokázalo vystihnout jeho pocity. Dnešní noc byla, ale obzvlášť chladná na to, jaká roční doba teprve byla. 
Ulice proměnily jinak rušné a poměrně velké město ve město duchů. Žádný vítr, žádný pohyb. Jen ticho a klid. Byl všední den a mlčení narušovaly jen občasné zvuky aut. Málokdy se někdo na ulicích objevil a když už tak pelášil, co nejrychleji to šlo. Náhle ticho probořily loučící se hlasy. "Ahoj! Měj se! Jeď opatrně!" Poté se zavřely dveře, dotyčný sednul na kolo a ujížděl mrtvými ulicemi centra, které působily neskutečně klidně, ale zároveň strašidelně a temně. Na chvíli zastavil, aby si vychutnal to ticho. Stál. Sice mu byla zima, ale cítil se dobře. Párkrát se nadechl a vydechl. Zapadal sem. Byl součástí toho klidu a harmonie. S lehkým úsměvem opět nasedl na kolo a uháněl pryč z centra. Jel pomalu, ale chvílemi musel přidat. 
Měl trochu strach. I když to ticho se mu líbilo, bylo na něm něco zvláštního. Strašidelného. Děsivého. Když se dostal z centra, projížděl kolem továren v průmyslové zóně a poté se dostal do oblasti, kde byly jen rodinné domky. To na něj působilo ještě hůř. Už nejel pomalu, ale rychleji a rychleji. Něco ho pohánělo. Měl strach. Sleduje ho někdo? Skočí na něj někdo z temného křoví, které míjel snad na každém rohu? Ten pocit zaléval celou jeho mysl. Nedokázal ho setřást. Zrychloval. Byla mu zima, už nemohl, ale stále zrychloval. Každý sebemenší pohyb, kterého si všiml, ho popoháněl. Co když domu nedojede? Je tady sám a co když sám skončí? To se nesmí stát. Jel neskutečně rychle a ani si neuvědomoval, jak strašná zima mu je. Pouliční lampy utíkaly podél něj a osvětlovaly jeho obličej, ve kterém se leskly skleněné oči. Zmáčkl řidítka kola tak silně jak jen mohl a ještě víc šlápl do pedálů. Už budu doma, opakoval si. Jel jako posedlý, chtěl křičet o pomoc. Klid zmizel. Ticho bylo roztříštěno. Slyšel každý svůj nádech a mohutný výdech. Na tváři ucítil dvě slzy, které se svezly po jeho tvářích. Na krátký moment vší silou zavřel oči a doufal, že až je otevře, probudí se z děsivého snu. Uháněl nocí. Sám.
Přišlo mu to jako věčnost. Jakoby se čas zastavil a uvěznil ho v jedné děsivé noční můře.  Co když ho noc nepropustí? Uvězní ho napořád a nikdy nevrátí.
Poté jakoby z ničeho nic uviděl svůj domov. Modlil se, aby to byla pravda. K jeho úlevě byla. Už neměl ponětí, jak rychle jede. Dojel k brance, vrazil dovnitř, kolo nechal postavené v zahradě, rozrazil dveře a vyběhl po schodech do bytu.
Podíval se na hodinky. Od doby kdy vyjel z baru, kde s přáteli strávil příjemný večer, uběhlo patnáct minut. Nemohl tomu uvěřit. Přišlo mu to jako věčnost. Až teď si uvědomil, jak rychle dýchá a jak strašně je promrzlý. Trochu se klepal. Co to sakra bylo, ptal se sám sebe. Co vzbudilo ten nával strachu? Samota v opuštěné noci? Noc jako taková? Zima? Byl zmatený. Normálně byl rád sám. V určité míře. Pomáhalo mu to. Každopádně mu došlo, že samota není jen příjemný přítel, který pomůže, ale i děsivý a nevyzpytatelný zloduch. 

Došel k oknu a všiml si, že měsíc je v úplňku. Z dálky k němu doléhalo vytí a z nebe začaly padat první kapky deště. 

Jo Nesbø - Spasitel

Oslo napadl jeden z největších mrazů za poslední roky, do kterého se přidala adventní atmosféra. Na náměstí Bratří Egerů se konají tradiční předvánoční pouliční koncerty, pořádané armádou spásy. Rozdává se polévka, hrají kapely. 16. prosince se do zvuků kapely ozve výstřel a muž rozlévající horkou polévku padne mrtvý k zemi. Chorvatský nájemný vrah má za sebou poslední a nejdůležitější úkol. Odchází z místa činu, ale na letišti zjistí, že je jeho let zrušen. Během čekání zjistí, že zastřelil špatného muže, a tak se návrat do Záhřebu odkládá. Nemá už žádné peníze, dochází mu náboje, nemá kde spát, ale musí svůj úkol dokončit. Musí. Do toho všeho mu na záda dýchá osloská policie v čele s Harry Holem. Harry a celý jeho tým čelí nelehkému úkolu. Zabránit tomu, aby Chorvat dokončil svůj úkol a dopadnout ho. Vypadá to ale že během adventu nezemře jen jeden člověk. Teplota klesá a muž s červeným šátkem na krku cítí dech alkoholu, ale i spasení.
Spasitel je jedna z obsáhlejších knih ze série Harryho Holea. To však ani v nejmenším neznamená, že by byla nějak zdlouhavá. Naopak vás drží celou dobu v tempu, ostatně jako skoro všechny z HH série a zároveň přináší opět něco nového. V knize je o trochu více humoru, který ale nijak nevylučuje aktuálnost nebo napětí, na které jsme u Nesbøho knih zvyklí. Nádherně napsaný, doplňující se příběh přeskakuje z úhlu pohledu Chorvata, Harryho a dalších postav a perfektně se tyto obrazy doplňují. Budete si myslet, že čtete v podstatě umělecké dílo. Pro mě jedna z nejlepších knih z HH série.

Jussi Adler Olsen - Žena v kleci

Žena v kleci (Kvinden i buret, 2007) je prvním románem dánského autora Jussiho Adler Olsena ze čtyřdílné série kriminálních románů o oddělení Q komisaře, Carla Mørcka a jeho spolupracovníka Asada. 
Komisař Carl Mørck prochází po traumatickém zážitku krizí. Ne zcela právem si klade za vinu situaci, při níž zemřel jeden jeho kolega a druhý ochrnul. Carlovi zhasla jiskra v oku.
Jeho nadřízení si s ním neví rady. Ví ale, že Carl je jeden z nejlepších ve svém oboru. Možná nejlepší. Díky nově schválenému rozpočtu se otevírá nové oddělení Q, kterému má Carl šéfovat. Oddělení sídli ve sklepě a Carl si jen stěží dokázal sehnat jediného člověka, který mu bude sekundovat - Syřana Hafeze el-Assada. Oddělení Q má za úkol vyšetřovat případy, které byly odloženy, ale jsou důležité. 
Carl celou dobu rezignuje a myslí si, že se bude celé dny jen flákat. Stále zničený komisař, ale zvětrá stopu a otevírá případ ztracené političky Merete Lyngaardové, která údajně spadla do moře, ale její tělo se nikdy nenašlo. Postupem času zjišťuje Carl společně s Asadem nové skutečnosti, které se při starém vyšetřování zanedbaly. Je možné, že je Merete po pěti letech od zmizení stále naživu? Vězní jí někdo nebo se nad ní skutečně zavřeli temné vlny a nikdo jí už nikdy neuvidí?
Carl musí také bojovat se svým nevlastním synem Jesperem a manželkou, se kterou má hodně zvláštní vztah. Díky Asadovi se dostává do chvílemi humorných situacích a později zjišťuje, že v trochu tajemném Syřanovi se skrývá mnohem víc než se zdá. Vypadá to, že Asad nakonec v oddělení Q nebude jen vytírat podlahu a prach a že Carl nebude celé dny sedět s nohama na stole.
I když je kniha poměrně obsáhlá, rozhodně vás nebude nudit. Vtip se střetává s vážností doplněnou myšlenkou, aktuálností a stále napínavým dějem. Uděláte dobře, když dáte šanci této čtivé a velice úspěšné dánské detektivce. Já osobně se chystám na další díly z této série, i když původně jsem měl v plánu si jen na zkoušku přečíst, s čím na nás Olsen v knihkupectvích útočí.
Tato kniha byla také nedávno zfilmována! Odkaz na CSFD

Jussi Adler Olsen (1950) se narodil v Kodani, vystudoval politologii a filmovou vědu. Pracoval jako novinář, redaktor a nakladatel. Autor se ve svých knihách zaměřuje na psychiku a mezinárodní konspirace. Napsal mnoho knih, ze které získal několik světových ocenění. Př. Alfabethuset, A děkovala bohům a Washingtonský dekret. Série knih o oddělení Q zatím zahrnuje čtyři knihy - Žena v kleci, Zabijáci, Vzkaz v láhvi a Složka 64.

Už jste napsali dopis?!

Rok se s rokem sešel a my tu máme zase Vánoce! Překvapením jistě není fakt, že budou bez sněhu, který se v tuhle dobu vyskytuje asi tak často jako emhádéčko jezdící včas. Každopádně! Když pomineme zimu, díky které vám upadávají kousky uší (jestli máte tak velké jako já *sad eyes*), tuny lidí v obchodech a předvánoční depky, zbude vám docela dost pozitiv, které ten vousatý chlápek ze severního polu přináší! A i když je to klišé tak vám teď napíši několik bodů kvůli kterým je aktuální situace na blízkém a středním východě tak špatná.
Ne dělám si srandu, pokusím se napsat kladné věci, které Vánoce přinášejí. Třeba se na ně začnu těšit!

• pohádky a filmy
• dárky
• depresivní počasí
• PRÁZDNINY
• punč, ale dětský
• vánoční atmoška je občas docela fajn
• cukroví
• víc času pro posmívání se televizi Nova
• víc času pro nadávání na pana Dejmichlast Zemana
• PRÁZDNINY
• lyžování....ale nelyžuji
• víc času na čtení a psaní
• pokud jste albín, můžete být ve sněhu neviditelný
• evokace Skandinávie
• koukání z okna na padající sníh

A na druhou stranu ty špatné věci

• 4346456 lidí v obchodech
• obchody jako takové
• někteří lidé jsou až moc veselí...pfe
• ta protivná břečka, když taje sníh...který stejnak nemáme
• zimní bundy!
• kupování dárků
• bramborový salát
• předvánoční úklid

Je toho mnohem víc takže kdyby vás něco napsalo tak to sem napište. Co vy a Vánoce těšíte se na ně? :)
Přeji vám příjemné...proboha to je fakt tak hrozná věta. Mohl bych to zakončit slovy mé babičky: "Přiletí Ježíšek na peruti a řekne: Na***u ti!"

Arne Dahl - Misterioso

Albánec drží s brokovnicí v ruce rukojmí a odmítá je propustit. Na místo přijíždí Paul Hjelm a okamžitě se vydává do domu, kde velice riskantně odzbrojí nebezpečného muže. Pro média je hrdina, ale jeho podřízení chtějí jeho hlavu na talíři. I jeho osobní život a on jako takový prochází krizí.

Ve Stockholmu ale mezitím začne řádit vrah, který zabíjí bohaté a vlivné muže. Média ho pojmenují jako vrahem mocných. Do hlavního města Švédska se dostává něco prohnilého a policie si to uvědomuje. Ví, že bude muset možná čelit největší krizi od vraždy Palmeho. Začíná jednat a naprosto tajně je vytvořena Skupina A. Do té jsou vybráni policisté z různých koutů země, včetně Paula Hjelma, aby zabránili naprosto symetrickým vraždám. Dvě kulky do hlavy a jazzová hudba. Postupem času se ale něco mění. 

Rozbíhá se vyšetřování, které má ty největší priority a stopa zavede vyšetřování přes celé Švédsko až k ruské mafii. Respektive její větvi estonsko-ruské mafii. Je ale správná? Dokáže Skupina A spojit všechny souvislosti a pochopit, o co vlastně ve skutečnosti jde? Východ nebo jih?

Měl bych se stydět! Poté co jsem přečetl knihu Až na vrchol hory, napsal jsem sem, že jsem od toho čekal víc a trochu mne to zklamalo. Upřímně jsem dost přemýšlel nad tím proč. A to jsem si uvědomil až při čtení Misteriosa. Na první knihu, kterou jsem od Dahla četl jsem totiž špatně koukal. 

Hledal jsem něco, co v té knize nebylo a uvědomil jsem si, co přesně přináší Dahlovy knihy. Kromě toho, že příběhy jsou napínavé, náměty jsou zajímavé a děj tak nějak pěkně utíká vám přináší ještě něco víc! To co Arne Dahl řekl v jednom rozhovoru. To že ho baví psát detektivky, ale vždy do toho chce zanést nějakou myšlenky. Aktuální problém či poukázání na některých skutečností. Aktuálnost, skrytá myšlenka a poukázání na něco. To je kromě jiného jeden z hlavních důvodů proč jsem přehodnotil svůj názor na knihy Arne Dahla. Stručně řečeno, Arne Dahl nebude můj nejoblíbenější spisovatel, ale rozhodně bude patřit mezi ty nejvíce oblíbené.

Jo Nesbø - Pentagram

Narozeniny se povedly a kromě Švábů jsem dostal také Pentagram a Spasitele. Právě Pentagram jsem nyní dočetl a s mírným údivem musím přiznat, že to je HH kniha, kterou jsem přečetl za nejkratší čas. Něco na tom bude!

Oslo ovládla neuvěřitelná horka a to pro policii znamená špatnou zprávu - dovolené. A jelikož vrahové si přes léto prázdniny nedávají je nalezena mrtvá žena, které někdo uřízl prst a je u ní objeven drahokam ve tvaru pentagramu. Policejní ředitel musí vybrat dva policisty, kteří se případu zhostí. První volba je jednoznačně Tom Waaler. Hvězda policejního sboru. Druhý vybraný není kvůli nedostatku lidí nikdo jiný než alkoholem nasáklý Harry Hole.
Ten před čtyřmi týdny zmizel a nyní je povolán do práce. Jeho výpověď je na spadnutí a stačí poslední kapka a Harry se může se svojí práci rozloučit. Ta přijde. Jeho výpověď čeká na podepsání, ale policejní komisař bude několik týdnů chybět, a tak má Harry ještě nějaký čas na to, aby se pokusil zachránit co se dá. Když bude chtít.
I přes velký odpor musí spolupracovat s Tomem Waalerem, kterého dlouho podezříval z toho, že je zapojen do pašování zbraní a drog. To však nikdy nedokázal prokázat. Po několika dnech od první vraždy je nalezena další mrtvola. S odříznutým prstem a drahokamem ve tvaru pentagramu. Opět. Všem začíná být jasné o co tady jde. A kdo je tady specialista na sériové vrahy? Hádáte správně. V Oslu se zvyšují teploty a počet mrtvých se rozhodně nezastaví na čísle dva. Do toho všeho se náš hrdina pokouší zachránit vztah s Ráchel.
Harry bude v zapařeném Oslu pracovat s otázkami, souvislostmi, hodnotami a v neposlední řadě se svými démony. Dokáže Harry Hole zachránit vše, co ztratil?
Opravdu si myslím, že bude něco na tom, že jsem tuhle knihu přečetl nejrychleji ze všech 'holeovek'. Nesbø se držel přesně toho, co umí a zároveň vytvořil zase něco nového. Udržet čtenáře v napětí, zamotat mu hlavu a do příběhu zasadit několik překvapivých zvratů. Do toho všeho se stále perfektně vypořádává s postavou Harryho Holea. To vše plus prostředí Osla, atmosféra a aktuálnost, kterou do svých příběhů zanáší vytváří zkrátka mistrovské dílo. V pravém slova smyslu.


Příběh se mimochodem dostal i do našeho hlavního města!

Jo Nesbø - Švábi

V bangkockém motelu je nalezen norský velvyslanec s nožem v zádech. Při vyšetřování jsou v jeho tašce nalezeny také pedofilní porno snímky. Mrtvý muž měl blízké vazby na premiéra, a tak v Oslu propuká tichá panika. Musí se okamžitě zabránit ohromnému skandálu. Do Bangkoku je vyslán někdo, kdo bude případ vyšetřovat, ale zároveň se bude do celé věci co nejméně míchat. Volba padne na alkoholem načichlého Harryho Holea, který nasedá do letadla a rozhodně nemá v plánu plnit tuto roli. 
Po dalším těžkém období musí všechen alkohol nechat v Norsku a s vitaminem B se vydává do Thajska. Sekundovat má holohlavé a temperamentní Liz, která ho zároveň učí o praktikách a zvycích Thajců a jejich společnosti. Postupem času přichází propocený, ale neopálený Harry Hole na nové skutečnosti. Věci jsou nakonec jinak než se zdají a osobitý Nor bude muset v bangkockých ulicích nechat mnohem více sil než se na první pohled zdá.
Noční můry a tiché štrachání ve zdech provází Harryho při probdělých nocích v úchyly a pedofily přeplněném Bangkoku. Dokáže ukázat co v něm ve skutečnosti je?
Dochází mi slova chvály na Nesbøho! Ať už jde o děj jako takový nebo o napětí a neočekávané zvraty. Všechny tyto faktory zvládá Nesbø bravůrně a mistrně si pohrává s dějem i čtenářem, kterého nenechá ani na chvíli v klidu. Do toho prostředí hlavního města Thajska, které se mi moc líbilo. Lidmi a auty přeplněného, nespícího města, kam nás autor zavedl a ukázal nám 'jak to chodí'. 
Jestli mi někdo řekne, že se při četbě Nesbøho knihy nudil, rozbiji si o hlavu kytaru, která mi visí na zdi.
Já jdu na Pentagram!
Co vy četli jste nějakou knihu od Nesbøho? Baví vás?

Sylva Lauerová - Tichošlap

Kniha vypráví příběhy obyčejných lidí. Nešťastné Anety, zamilovaného Pavla, dominantní a citově okoralé Sonji a dvou starých žen. Navzájem se neznají, avšak jedna věc je spojuje. Kolíbavé kroky.
V malém kumbále jedné z důchodkyň žije ON. Muž, který nemluví. Muž, který tráví nespočet hodin v podzemí pražského metra, kam se vydává jen když neprší. Co zde hledá? Co ho nutí trávit zde tolik času?
Životy hlavních hrdinů projdou radikální změnou a zkouškou. Někdy se musí stát špatné věci, i když si to sami nikdy neuvědomíme.
Tichošlap je neuvěřitelně tajemný, ponurý a chvílemi zoufalý příběh, který vám rozhodně ukáže něco nového. Velice pěkně napsaná a čtivá kniha, kterou přečtete za chvíli, ale přemýšlet nad ní budete mnohem déle.

Arne Dahl - Až na vrchol hory

Ve stockholmské hospodě, kde se scházejí především fotbalový fanoušci, je plno lidí. Momentálně hlavně plno flustrovaných fotbalových fanoušků. Z ničeho nic se v davu jeden muž složí k zemi. Je mrtvý. Někdo ho zabil půllitrem. Všichni začínají panikařit a velká část návštěvníků bere nohy na ramena. Případ dostanou na starosti Paul Hjelm a Kerstin Holmová. Dva členové již rozpadlé vyšetřovací skupiny A. Další den vybouchne ve věznici se zvýšenou ostrahou bomba.Věci se dávají do pohybu. Následuje přestřelka gangů, při které zmizí záhadný kufřík. Vyšetřovací Skupina A se musí dát znovu dohromady, aby zabránila obrovské katastrofě a předešla skandálu mezinárodního rozměru. Je toho ale ještě schopná?
Jakou spojitost mají všechny tyto události, do kterých je zapletena skupina silného pravicového extremismu, jugoslávští vrazi a ranaři, drogová společnost okolo jugoslávského bosse a pedofilie?

Jelikož je Arne Dahl nejprodávanější švédský krimi spisovatel, byl jsem upřímně trochu zklamaný. Čekal jsem trochu více všudepřítomného napětí, které jsem našel až v druhé polovině knihy. To ale neznamená, že by mě kniha nudila. Neuděláte chybu, když si Až na vrchol hory přečtete. Věc která se mi na knize líbila bylo to, co se snaží Dahl vkládat do všech jeho detektivek. Kromě příběhu jako takového vkládá do knihy určité téma. Něco k zamyšlení k aktuálním událostem nebo událostem, které se staly a stále se společností vlečou.
Každému se ale koneckonců líbí něco jiného, a tak si myslím, že určitě stojí za to dát Arne Dahlovi šanci.

Jag lär mig svenska!

Občas když je čas, se snažím učit švédsky. Ano. Až tak jsem se do země Tre Kronor zamiloval. K učení mám dvě knížky a videa z YT takže si na nějaký výraznější progres budu muset trochu počkat. Každopádně mě to strašně moc baví a něco málo už umím. Hlavně jsem se naučil první souvislí text, představit sám sebe! Mám z toho radost takže...

Låt mig presentera mig själv! Jag heter Emmett. Jag är sjutton år. Jag kommer från Tjeckien. Jag pratar inte svenska flytande ånnu. Jag vill prata svenska jåttebra. Jag tycker om skriv så mycket! Du är välkommen till min blogg. Trevligt att träffas. Ha det bra, tack!

Dovolte mi se představit! Jmenuje se Emmett. Je mi 17 let. Pocházím z Česka. Zatím nemluvím plynule švédsky. Chci ale mluvit dobře švédsky. Moc rád píšu! Vítám vás na mém blogu, těší mě. Mějte se hezky a díky!

Pochopitelně toho umím víc, ale tohle je asi první text, který jsem schopný dát dohromady. Hehe. 

Jo Nesbø - Sněhulák

Je listopad a v Oslu napadl první sníh. Brite Beckerová přichází domů, chválí svého muže a syna, jak pěkně postavili sněhuláka. Ti se ale diví, protože žádného nestavěli. V noci se její syn probudí a jeho matka je pryč. Zmizí beze stopy. Jen sněhulák, upírající černé oči k domu, má na krku její šálu. Případu se chopí Harry Hole, který dostal nedávno zvláštní dopis s podpisem 'Sněhulák'. K Holeovi se přidává nová kolegyně Katrine Bratová z Bergenu. Postupem času Harry a jeho tým zjistí, že Beckerová není první případ a odhaluje další a další záhadná zmizení žen. Všechny tyto ženy byly vdané a zmizely s prvním sněhem. Harry zatím netuší, jakému nebezpečí musí nyní čelit a jaký protivník se proti němu postavil. O to těžší je pro nejvyhlášenějšího osloského detektiva fakt, že se případ dotýká více než se zdá jeho nové kolegyně a jedné jemu velice blízké osobě. Dokáže Harry zabránit sněhulákovi v jeho velkém finále?

Další důkaz proč je Jo tak čtený po celém světě a získal nespočet ocenění. S každou stránku se zvyšuje napětí, děj je plný nečekaných zvratů a překvapení. Ke konci jsem asi prodělal menší infarkt, tak moc jsem se do knihy začetl. U Theorina jsem si připadal jako kdybych se nadechl a nebyl schopný vydechnout a u Nesbøho byl můj tep tak 4155 na 4564. Pro mě jsou tihle dva to nejlepší, co jsem zatím ze severu četl, zatraceně moc doporučuji! 

Dny se zkracují

Přišel listopad, pro mě jeden z nejlepších měsíců v roce a to nejen protože mám narozeniny (i když...). Co to znamená? Podzim vrcholí velkým finále, kdy stále prší, je chladno, zkracují se dny a všechno má své kouzlo. Nemůžu si pomoct. Vím, že jsem o tom sem několikrát psal, ale pro mě to je jedna z nejkrásnějších věcí. Máte rádi tohle období vy?
Další dobrá zpráva (jako jedna z mála, heh) je, že se mi do ruky dostal další Nesbø! 7. díl sněhulák je obecně považován za jeden z těch lepších a zatím mne opravdu moc baví. Mám ale vždycky trochu strach, že mě kniha tak nevezme, když mi jí někdo přechválí. Proto se dost často snažím snížit očekávání. U nejprodávanějšího Nora v Česku se mi ale nestalo, že by nenaplnil mé očekávání a to zatím plní i sněhulák. Určitě o něm chci něco málo napsat. 

Kromě toho, že chodím do MF, budu teď psát do studentských novin a první článek bude o skandinávské literatuře. Z toho mám ohromnou radost, protože poprvé od doby, co píšu do novin, budu psát o něčem, co mě opravdu baví a zajímá. To je pro mě v psaní jedna z nejdůležitějších věcí. I tak mě ale obecně psaní do novin baví a jsme strašně moc rád, že se mi teď naskytly tyto možnosti.

Sport? 

I když o sportu jsem sem asi nikdy nepsal, myslím, že by jsem mohl napsat něco málo o tom, co sleduji. 

San Jose! Jsem strašně moc rád, že začátek sezony vyšel žralokům na jedničku. Pochopitelně i za Hertla, u kterého jsem se ze začátku bál, aby si dokázal udržet určitý standart a neskončilo to u povedených prvních zápasů. To se ale nestalo a myslím, že je na dobré cestě. Pořád hraje to, co umí a myslím, že má na to, aby se v týmu udržel. Dost mu podle mě pomohlo to, že hraje v první lajně s Thortonem. Ještě bych ale raději nebyl přehnaný optimista. Každopádně mě těší to, jak Sharks vlétly do sezony a doufám, že nám to vydrží! Škoda jen těch posledních zápasů, které nám moc nevyšly. Nevadí, zítra si zlepšíme chuť na Winnipegu. GO SHARKS!

Liverpoolu se také povedl start do nové sezony Premier League. Tým se změnil, přišlo dost nových hráčů a víceméně všechno klape tak jak má, i když vždycky se něco najde. Musím si pochválit Sakha v obraně, Mignoleta v brance a výborného Sturridge (nejlepší střelec PL) v útoku. Neuvěřitelně povedené nákupy! Do toho staré tváře jako Škrtel, Agger, Coutinho, Lucas atd. Tým okolo kapitána Gerrarda tak ukázal, že má na to hrát o přední příčky a rozmetal všechny pochybnosti. Sama o sobě je kapitola Suárez, který se po trestu vrátil do sestavy a střílí mu to náramně! Snad se tedy uklidnil a potvrdí svá slova o tom, že dospěl a dozrál. Doufejme. YNWA
Dnes večer jsem mimochodem objevil kapelu The National a zatím jsem si nepustil nic jiného. Takže doporučuji.

Trochu jsem se rozepsal. Nevadí. 

Kdyby jste měli nějaké připomínky nebo komentáře, budu moc rád, když mi je sem napíšete. Užívejte podzim, ahoj.

Konec světa

Do pokoje se vkradla tma. Z ničeho nic je všude kolem. Obklopuje mě a pomalu svírá, tlačí a já se nechávám mačkat. Všechno jakoby se najednou zpomalilo a mělo svůj smysl.
Jediný zvuk, který je slyšet už od rána jsou kapky deště s železnými krabicemi na silnici. Nádherná světle kovová obloha celý den okupovala nebe, ale teď se změnila v něco jiného. V něco strašidelného. Celou jí během chvíle zahalil mohutný černý obr. Zabral celý prostor pro sebe a přinesl s sebou tmu, něco děsivého ale zároveň krásného. Takhle musí vypadat konec světa.
Rozsvítily se pouliční lampy. Jako na protest tomu úchvatnému, co se vytvořilo na obloze a jejich světlo se odráží v kapkách na okenních tabulkách. Nádherně se třpytí. Déšť neustává a dál se víc a víc vkrádá do mojí hlavy.
Všude přítomný chlad, déšť a do toho ta skličující, všechno obklopující tma.
Nemůžu si pomoct, je to nádherný.

 

Viveca Sten - Tiché vody

V České republice čerstvě vydaný krimiromán, který se odehrává v šérách. Typických pro oblast Stockholmu. Většina příběhu je vycentrována na ostrov Sandhamn, kde je jednoho dne nalezeno značně rozložené tělo utopeného muže. Případu se ujímá Thomas Andersson z policie Nacka, který se před nedávnem rozvedl a přišel o malou dcerku. Po několika dnech se najde další tělo. Tentokrát je to žena a navíc sestřenka první oběti. Záhadou je spojení obětí se Sandhamnem, které je jedním velkým otazníkem. Jaká tajemství ostrov ukrývá?
Tím ale série záhadných úmrtí nekončí a Thomas společně s vyšetřovacím týmem musí co nejdříve vyřešit případ, který hýbe celým ostrovem a je plný záhad a chybějících pojítek. Thomasovi také pomáhá jeho kamarádka Nora Lindeová, právnička žijící na ostrově, jejíž vztah s manželem právě neprochází nejlepším obdobím.

Kniha je pěkně napsaná, napínavá a případ se místy zdá nevyřešitelný. Kromě toho mě upoutalo nádherné místo, kde děj probíhá. Sandhamn a obecně šéry jsou jistě úchvatná oblast (resp. typ pobřeží) s mnoho oblíky, které tvoří ploché ostrůvky. I když je kniha opravdu dobrá, napínavá a poutavá, nelze jí srovnávat s (pro mě) veledíly jako například Smršť J. Theorina. Tam je laťka nastavena prostě moc vysoko. I tak ale můžu tuhle skvělou detektivku doporučit.
***

Nelitovat

Každý z nás (včetně mě) něčeho lituje. Činů, které udělal nebo hloupých vět, které řekl a nejdou vzít zpět. Vždycky si pak nadáváme do snad všech sprostých slov, které existují nebo neexistují a nejraději by jsme se zahrabali dvacet metrů pod zem. Přirozená chvilková reakce.
Každopádně jsem se ale hodněkrát přesvědčil o tom, že tohle je něco, co člověk potřebuje. Musíme dělat chyby, kterých budeme litovat, protože to je jedna z nejdůležitějších věcí, které člověka nějakým způsobem rozvíjí a pomáhají mu. Skoro u všeho si pak totiž jednou řekneme: "Asi se to prostě muselo stát". 
Co tím chci říct? Bude to znít neuvěřitelně naivně a hloupě, ale nelitujte chyb, které jste udělali, protože jednou tyhle chyby využijete ve svůj prospěch.
Člověk musí chybovat.

Johan Theorin - Mlhy Ölandu

Hned ten den, kdy jsem dočetl knihu Smršť jsem si zarezervoval v knihovně další díl ze série krimi románů odehrávající se na ostrově Öland z pera Johana Theorina.

Julia, které se před mnoho lety ztratil syn, se vrací na ostrov, protože jejímu otci přišel poštou sandálek ztraceného dítěte. Rozhoduje se konečně a definitivně uzavřít bolestnou kapitolu jejího života a přitom jí čeká nejedno překvapení. Ostrovem stále kolují pověsti o tom, že se zde znovu pohybuje vrah Nils Kant, který je údajně několik let mrtvý. Má nějakou spojitost se zmizením jejího syna? Dokáže se vyrovnat s tím, co na ostrově zjistí?
Kniha je stejně jako Smršť neuvěřitelně poutavá, napínavá, plná tajemství a překvapení. Právě tajemnost, která se stupňuje s každou stránkou vás nenechá ani na chvíli v klidu a dorazí vás při naprosto neočekávaném rozuzlení. Neuvěřitelně napsané a pro mě mistrovské dílo. Slovy nejde popsat, jak moc mne kniha bavila. Prostě si přečtěte Mlhy Ölandu a dejte mi za pravdu.

Večerní čtení

Úryvek z knihy Herbjørg Wassmo - Dům se slepou verandou. Kniha je plná podobných zamyšlení, doplňující děj odehrávající se 12 let po 2. světové válce na severu Norska. Příběh o mladé Toře, chudé dívce, kterou znásilňuje otčím Henrik.
Právě knížku dočítám a tuhle část jsem sem chtěl dát. Moc se mi líbila.

Občas se musí na cestě naráz otočit. To když k ní náhle odnikud dolehly hlasy a smetly všechny myšlenky. Nebo musí otočit loď, protože vlny z širého moře byly pojednou příliš hrozivé a těžké, ačkoliv bylo bezvětří.
Přesto pokaždé věděla, že to není konec. Ještě ne. Protože labyrint vede pouze místy přímo vpřed. To ona přece ví!
Vždy přišly dny, kdy jí někdo opět půjčil loďku. A na světě byly miliony nepřečtených knih.

Zkusme to

Rád bych sem zase zatáhl politiku nebo respektive náš postoj k politice. Tohle je text, který jsem poslal do jednoho projektu. Nikdo sice neodpověděl, ale já z něj mám dobrý pocit. A to je důležité ne?
Řekl jsme si, že ho využiji a dám ho sem.

Kdybych řekl, že zklamání z dnešní politiky je na místě a k tomu dodal, že ‚tam nahoře‘ jsou jen zloději a lháři, byl bych jako většina našich spoluobčanů. Bohužel. Zcela určitě si myslím, že v naší politice jsou lidé, kteří tam absolutně nemají co dělat, ale na druhou stranu nadávat a kritizovat umí každý. Ano, máme právo být zklamaní a to hodně, avšak teď není vhodná doba na stěžování si a nadávání. Právě teď bysme měli otevřít oči a snažit se začít něco dělat, nebo při nejmenším sledovat, co se kolem nás děje. Přijde mi, že většina dospělých lidí z mého okolí jen kritizují, ale nezajímají se o problémy, které politici mají a vytváří nebo kdo vystupuje v aférách, které kolují médii. Všichni zavřou oči, zacpou uši a plivou nadávky na všechny strany. Nemám jim to víceméně za zlé, ale proč s tím nezačít něco dělat? Já vím, snadno se mi to řekne, zkuste se ale nad tím zamyslet a popřemýšlet. Rád bych vám tedy trochu přiblížil, co těmito řádky chci říct.Proč si naši politici dovolují to, co si dovolují? Protože oni mohou. A to je věc, nad kterou by se měla zamyslet spousta našich spoluobčanů. Vylézt z té černočerné tmy, otevřít oči a poslouchat a sledovat, co se kolem nás děje. To by mělo udělat plno z nás a snad by nespokojenost a zklamání při nejmenším nebyly tak oprávněné. Můžete mi oponovat a věřím, že byste mě velice snadno vyargumentovali. Dost možná jsem mladý, dospívající člověk, který do toho nevidí, ale jedno vím jistě. Nechci jen sedět na zadku a nadávat na naši politiku. Tohle umí každý a bohužel tento způsob vytváření názoru dost lidí preferuje a to je podle mě špatně. Takhle si člověk nevytváří objektivní názor a už vůbec to není postoj, se kterým můžeme v dnešní společnosti něco ovlivnit či změnit. Já osobně chci být v obraze a vědět, protože to je opravdu jen maličkost, kterou může udělat každý z nás. Jsme obyvatelé České Republiky, máme právo být v obraze, mít představu o tom, co se odehrává v naší politice a věřím, že můžeme něco udělat s věcmi, které se nám nelíbí. Proto si myslím, že pokud si člověk občas sedne k seriozním zprávám, něco si přečte a vytvoří si vlastní obraz/názor na danou situaci, je to skvělé. Především to ale je opravdu to nejmenší, co můžeme udělat. Potom je náš názor objektivní. Bohužel tohle dělá opradvu málo lidí a je to ohromná škoda. Takže ne. Nemyslím si, že jsou lidé v kritice objektivní, ale stále věřím, že je zde mnoho lidí, kteří nejsou slepí a nehodlají jen postávat a plivat nadávky jako na běžícím pásu. Zároveň ale stále věřím v naší mladou generaci, která (pokud bude chtít) rozhodně nemusí být tak pasivní k postoji politiky České Republiky.

Johan Theorin - Smršť

Joakim Westin, jeho žena a jejich dvě děti se rozhodli odstěhovat se z rušného Stockholmu na venkov. Jejich novým domovem nyní bude statek Aludden na severu Olandu. Druhého největšího ostrova Baltského moře, kde hledají Westinovi klid a pohodu. Nepřikládají tak pověrám velkou váhu a nastěhují sem. Statek je totiž postavený ze dřeva ztroskotané lodě a říká se, že muži, kteří stavěli blízké majáky, slyšeli z domu křik utopených námořníků.
Ze začátku se zdá být všechno v pořádku. Statek nejdřív opravuje Joakimova žena Katrine, která přijela na Oland o dva měsíce dříve než její muž. Když se na statek s posledními věcmi přestěhuje i Joakim, je nalezena Katrine utopená nedaleko mola. Její smrt je obklopena mnoha záhadami.
Co se to odehrává na Aluddenu? Stále častější podivnosti totiž nasvědčují tomu, že statek skrývá víc než se zdá. Joakim později objevuje na půdě zeď, kde jsou vyryta jména lidí a roky jejich úmrtí a za ní něco děsivějšího. Má nějakou spojitost se smrtí Joakimovi ženy jeho sestra Ethel?
Začíná příběh záhadné vraždy, ve kterém figurují další postavy z Olandu a jejich osudy, které se postupem času ovlivňují více a více a nakonec vrcholí v neočekávané finále.
Kniha je úžasně napsaná. Stále drží tempo a udržuje vás v napětí. Ohromně mě také bavilo popisování samotného ostrova a života na něm. To všechno společně s tajemným příběhem a záhadnou historií statku dává dohromady úžasnou, čtivou a místy můžeme říct strašidelnou knihu. Naprosto po právu se stala Smršť nejlepším švédským kriminálním románem roku 2008. Rozhodně se chystám na další díl ze série knih Johana Theorina, odehrávající se na tomto překrásném ostrově.
*****

Povedlo se

Další 'momentovka'.

Sedím tu a měl bych být spokojený. Jak ale definovat spokojenost? Jde o to, co právě teď mám nebo o to, co cítím, jak mi je? Pravděpodobně všechno dohromady.(?)
Finální rovnice, do které se udávají všechny faktory, které jí ovlivňují? Asi ano.
Takže jsem spokojený? Nepovím. Nebo něco horšího...
Kolem mě poletují myšlenky, slova, vize. Některé chytám a snažím se je udržet. Ostatní musím nechat být. Není to lehké, ale jde to. Snad.
Všechno se najednou zrychluje, nabírá na významu, kmitá kolem mě se stále většími frekvencemi. Křičí to. Skoro ten zmatek slyším, ale tím se nesmím nechat ošálit. Nepředbíhat a zpomalit. To je to, co musím udělat.
Už to neslyším. Opět je tu jen tma a já. Správně, povedlo se.

září...září...září!

V první řadě bych chtěl omluvit mou nečinnost tady. Září bylo jako vždy dost náročné a zkrátka je toho hodně. Rozhodně to ale neznamená, že sem přestanu psát. Nejspíš to ale asi bude bohužel méně časté.
Naskytly se ale nové příležitosti, co se psaní týče a já jsem za ně ohromně vděčný. Začnu chodit na praxi do novin, píšu pro školu a celkově začíná psaní nabírat vážnějšího významu. Zatím je ale všechno na úplném začátku takže se uvidí, jak se s tím Emmett popere. Nerad předbíhám.
Na konci srpna jsem sem dával knihu Dějiny bestiality, o které jsem hodlal napsat recenzi, avšak musel jsem jí na nějaký čas odložit. Mám v plánu se k ní ještě vrátit, ale uvidím zda o ní napíši. Prozatím jsem se pustil do nejlepšího švédského kriminálního románu roku 2008. Smršť Johana Theorina mě ohromila a určitě bych vám o ní chtěl něco málo napsat.
Jak jste odstartovali školní rok vy?

Politika? Nezájem!

Já osobně se musím přiznat, že delší dobu sleduji, co se na naší politické scéně odehrává. Kdykoliv se něco děje, pokouším se být v obraze a sledovat danou situaci. Co to pro mě znamená ze strany mého okolí? Zkrátka jsem 'divnej'.
V dnešní době očividně nemůžu být normální, když si u oběda pustím ČT24 nebo, když se chci s někým na toto téma bavit. Nechci, aby to vypadalo, že tady ze sebe dělám odborníka, který zná všechna jména, všechno ví atd. To rozhodně ne. Jen zkrátka chci vědět, co se právě děje. Tím chci říct jednu věc, která je pro mě velice důležitá. Čtěte a i kdyby se nad tím zamyslel jen jeden člověk, budu moc rád.
Jde mi o tohle. Proč myslíte, že v naší politice si vysoce postavení lidé mohou dovolit to, co si dovolují? Děje se tohle, protože to jsou prostě lidé, kteří chtějí víc a víc? Nemyslí na nás? Možná ano. Několik jich tam je. Nerad bych, ale házel všechny do jednoho pytle. Proto je také podstatné si uvědomit, že všichni nejsou stejní. To jsem ale odbočil. Ten důvod proč si dovolují ty věc, na které všichni nadávají je to, že oni MOHOU. Víte proč mohou? Protože v kupce sena se najde zatraceně málo jehel. Tím chci říct, že v našem státě se lidé (většina, ne všichni) k politice staví způsobem, který je typický pro většinu našich obyvatel. Nic nedělat a nadávat na společenské problémy v Česku. Nechci takto pochopitelně obviňovat všechny. Když se pak ale něco stane, umíme akorát nadávat. Proč myslíte, že politika tady a politika v západních zemích je na úplně jiné úrovni? Každý den nečtou, že někdo někoho pomluvil, obžaloval, podplatil apod. Je to protože v těchto zemích si to politici zkrátka nedovolí. Můžete mi oponovat, protože je zde plno argumentů na to, co jsem teď napsal. Každopádně při zamyšlení nad jádrem toho, co tím myslím, jsou bezpředmětné.
Nechci poučovat, kázat, dělat chytrolína. Chci jen, aby se lidé (a obzvlášť mladí lidé) zamysleli nad tímto tématem. Nemávejte rukou nad politikou. Snažte se být trochu v obraze, sledovat média, která se v dnešní době rozvíjí až neuvěřitelným způsobem. KOUKEJTE.
Za 6 týdnů nás čekají předčasné volby, a tak možná právě teď je možnost víc sledovat internet, televizi, rádia, která se tomuto tématu budou velice horlivě věnovat. 
Zkuste se nad tím zamyslet, víc nežádám

Vladimir Nabokov - Zoufalství

Po Humbertovi jsem měl stále chuť na Nabokova, a tak jsem se celý natěšený dostal k Hermanovi.
Náš nový hlavní hrdina pobývá v Berlíně, ale má předky v Rusku. Žije relativně spokojený život se svou družkou Lydií a vypadá to, že si nemůže na nic stěžovat. Skoro. To také ovlivní jeho budoucí činy.
Jeho práce vyžaduje poměrně dost cestování a při jedné z cest do Prahy narazí na Felixe. Pobudu, který spí u cesty ve stoce a je mu podobný jako vejce vejci. V tomto momentě se Hermanovi v hlavě zrodí něco velkého. Něco, co může navždy změnit jeho život.
Postupem času se prokousáváme příběhem, do kterého často zasahují komentáře pisatele a odhalujeme, co má vlastně Herman v úmyslu.
Ve finále se nám odkrývá pečlivě promyšlený plán s kriminální zápletkou, který působí jako ledová sprcha v horkém letním odpoledne. Nečekané, překvapující a šokující, když si přečtete větší část knihy, která se nese na podstatně klidnější vlně.
V základě je kniha podobná Lolitě. Také je to zpověď muže, který se dopustil spousty špatností. Ale co je špatné? To záleží jen na úhlu pohledu čtenáře a na jeho úsudku.
Přečtěte si tuhle knihu, protože Nabokov je pro mne mistr slova a drží vás u knihy, i když děj není nijak napínavý nebo rychlý, dokud nedočtete další kapitolu a pak další a další! Přečtěte si tuhle knihu, protože vám dá nejen umělecký požitek z četby, ale i určitý druh zamyšlení. Přečtěte si tuhle knihu, protože v dnešní době se píše po čertech málo takovýchto děl. Přečtěte si tuto knihu protože...co je správné?
****

Hledej

Další momentovka. Nemohu si pomoct, zkrátka mě to baví. Zkuste v tom něco najít a napište, co vám těchto pár krátkých řádků připomíná.

Co to je? Cítím to. Neustále to tady kmitá. Nepřetržitě. Je to všude kolem. Skoro bych řekl, že to slyším, ale nedokážu to chytit. Třepotá to a odráží se od stěn ve skoro pravidelných frekvencích. Chci to chytit a srovnat to. Dát to dopořádku. Ale nejde to. Ať už udělám cokoliv, pořád to tu je. Jako dotěrná ranní pavučina, do které se zamotáte cestou do školy nebo práce. A i tam to občas je. Asi to nechytím, ani vy to nechytíte. Určitě ne napořád nebo v jedné chvíli. Trvá to dlouho a potřebuje to víc než jen chtít. Jdu skočit do tmy. Uteču. Jako zbabělá hvězda, která se v téhle tiché noci schovává za mrakem.
Jednou to ale dost možná chytit můžeme. A co víc? Možná to dokážeme udržet.

Staré fláky

Každý z vás má určitě nějakou píseň (nebo písně), kterou poslouchal před hooodně dlouhou dobou. Píseň, která vám připomíná určité období a s ním spojené vzpomínky. Ať už dobré nebo špatné. Nebo píseň, která vás baví, i když od doby, kdy jste jí slyšeli naposled se inteligence dnešních 'slečen' snížila tak, že za chvíli to bude nejchladnější místo na Zemi. Já jsem poslední dobou narazil na poměrně dost takových písní a tak jsem si řekl, že bych jich mohl pár vypíchnout a dát je sem. Neberte to jako konkrétní obraz toho, co poslouchám nebo co jsem poslouchal. To opravdu ne. Jen si zkusím během krátké chvíle vzpomenout na ty první, co mě napadnou a bezmyšlenkovitě je sem dám.
Myslím, že hudba nás ovlivňuje mnohem víc než si myslíme, ale o tom zase někdy příště.
Jdeme na to. Čekidaut.

























Fuuu. Je to těžké. Je jich tolik. Tyhle mě napadly jako první, ale za nimi spousta dalších.
A v neposlední řadě asi ta nejdůležitější. Ještě aby mi tu taky chyběl. :)

no matter where life takes me, find me with a smile 
pursuit to be happy only laughing like a child 

Ve tmě, někde daleko

Noc v té bedně byla klidná a tichá. Na pár desítek minut jsem usnul, ale nestálo to za nic. Z okna jsem pozoroval vysoké kopce, které vypadaly jako mohutní obři (nebo velká prsa). Působily tak klidně a mírně. Chvílemi jsme projeli kolem kopice světel, ležících v nohách obrů. Prostě tam byly. Každou vteřinu. Každou minutu. Každou hodinu. Každý den tam byly a hlídaly. Kolem nich projíždělo denně tisíce dalších železných beden, ale to je nezajímalo. Prostě tam byly. Čas pro ně nic neznamenal. Chvílemi jsem se nedokázal ubránit pocitu závisti. Zmatení, uspěchaní tvorové se ženou nocí a světelní ochránci zkrátka jen stojí, hlídají a mlčí. 
Vylezl jsem ze zadýchaného autobusu a do celého mého těla se zabodl mráz. Ostrý a štiplavý. Zároveň ale příjemný a osvěžující. Vlastně to bylo celkem příjemné. Slyšel jsem zvuky projíždějících aut. „Blázni“ říkám si. Proč tohle děláme? Stále se za něčím ženeme, máme starosti a děláme si hlavu kvůli zbytečnostem. Bohužel jsme si to tak zařídili sami. Je to naše chyba.
Prázdná mysl. To je to co bych potřeboval. Nebo poloprázdná. Aspoň na chvíli. Prosím. Ale takhle to prostě je.
Na druhou stranu mám obranu vůči tomuhle. Tu mojí teorii. Prozatím si ji nechám pro sebe. Prozatím. Myslím, že je správná. Možná jsem si tím jistý. A možná je to jen jako to auto, které slyším za stromy. Bude tady...a zase odjede. Kdo ví.„Blázni“ zašeptám a odcházím do tiché noci. Vlastně...ne tak tiché. 

Emmett is back

Po týdnu ve Slovinsku a Chorvatsku jsem zase tady. Bylo to sedm dní plných zážitků. Nejdřív jsme procházeli Julské Alpy a vyšli na Rodicu. Horu nacházející se v oblasti Bohinjského jezera. Poté jsme navštívili Postojanskou jeskyni a následně se přesunuli do campu cca dva kilometry od Umagu. Bylo fajn na chvíli vypnout a zahodit všechny ty starosti, ale teď jsou věci zase jako dřív a zítra mě čeká škola. JAK JÁ SE 'TĚŠÍM'. Brr.
Mimochodem jsem si s sebou vzal blok, tužku a občas jsem si udělal volnou chvilku a napsal pár řádků. Pokouším se zachytit v několika větách krátký okamžik. Je to jako když fotíte fotku nebo natáčíte video. Snažíte se zachytit daný moment. Já se snažím dělat to samé, ale pomocí slov. Možná by jsem mohl něco z toho napsat i sem. Co říkáte? Asi ano.
Takže Emmett dělá dál to, co ho baví a doufejme, že mu to škola moc nepřekazí!
Je to tady....

Je to tady

Další školní rok. Při těch slovech se mi protáčí všechny vnitřnosti a dělají dvojitý frontflip. Dva měsíce odpočinku jsou pryč a nás čeká deset měsíců dřiny. Ale co s tím uděláme? Nic. Musíme se s tím nějak poprat. Takže vám všem přeji úspěšný školní rok pokud možno bez myšlenek na sebevraždu nebo vraždu ostatních. Tolik k tomuto 'veselému' tématu. Myslím, že není třeba psát si 4745564 statusů, protože to nám školu nezruší. Slap them all.
Každopádně mě ještě tento týden čeká stanování ve Slovinsku a Chorvatsku. Na to jsem opravdu zvědavý. Takže se mi škola naštěstí o trochu posune. Pokud mě nesežerou vlci, nespadnu ze skály nebo něco podobného, napíšu sem zase něco za cca týden. Nejspíš bych chtěl napsat pár řádků o Zoufalství. Upřímně nemám tušení jak často budu schopný sem psát, když bude škola. Času bude podstatně méně, ale určitě se budu snažit co to půjde.
Tak přeji pevné nervy a prozatím se mějte!)

Rachel Ward - Čísla: Na útěku

Jem už od malička vidí v očích lidí čísla. V den, kdy se její matka předávkovala drogami, pochopila, že tato čísla jsou data úmrtí. Každý tohle číslo má a ona ho u každého vidí. Žije u pěstounky Karen, chodí do školy a snaží se nevyhledávat oční kontakt a obecně kontakt s lidmi. To všechno se jí daří dokud se na scéně neobjeví Pavouk. Vysoký, černý, energický mladík, který se s Jem spřátelí a společně tráví většinu času. Pak se ale jednoho dne všechno zvrtne, když se v centru Londýna stane velké neštěstí. Jem společně s Pavoukem prchají z hlavního města a čeká je něco, co navždy změní životy jejich i jejich blízkých. Stíhaní policií zažijí příjemné i nepříjemné chvíle plné napětí. Dokáže Jem zvrátit osud?
Kniha se čte velice rychle, není nijak složitá. Líbí se mi jak rychle se věci vyvíjí. Žádné zdlouhavé popisování, které vás nezajímá. Je plná zvratů, napětí, sprostých slov, ale i citů a lásky. Na druhou stranu mi vadilo, jak byl příběh někdy (na můj vkus) až moc nereálný. Nebylo to často, ale takové chvíle jsem tam našel (nemyslím tím konkrétně to, že Jem vidí ta čísla). To byla pro mě jediná věc, která mi vadila.
***

Patrick Ness - Volání netvora

Třináctiletý Conor má nemocnou maminku, otce v USA, babičku se kterou nevychází, šikanují ho ve škole a nakonec se pohádá s nejlepší kamarádkou. Je na všechno sám a v noci se mu vkrádají do spánku noční můry.
Zas tak sám, ale nezůstává. Vždy sedm minut po půlnoci ho začíná navštěvovat netvor v podobě starého tisu, který roste za domem. Netvor i přes počáteční protesty vypráví zničenému Conorovi tři velmi staré příběhy, které mu mají ukázat, že věci nejsou vždy takové jaké se zdají. Nakonec chce po Conorovi, aby právě on sám vyprávěl čtvrtý a poslední příběh. Co po něm ve skutečnosti ale netvor chce? Čelit vlastnímu strachu a podívat se děsivé pravdě do očí.
Patrick Ness (*1971) napsal Volání Netvora podle námětu Siobhan Dowdové (1960-2007), která kvůli nemoci nedokázal knihu dokončit. Je to poměrně strašidelná, napínavá kniha plná poučení, pojednávající o lásce, rodině, vztazích, citech a vyrovnávání se s nejtěžšími chvílemi v životě člověka. I když byla kniha původně pro děti, myslím, že si jí může přečíst prakticky kdokoliv. Je poměrně krátká takže se s ní velice rychle poperete.
Další věc, která mne uchvátila byla mistrovská ilustrace Jima Kaye. Celou dobu jsem obdivoval ty nádherné obrázky vystihující děj a s úžasem sledoval, co dokázal Jim vytvořit. Úžasné!
Je jedno jestli vám je 10, 16 nebo 20. Přečtěte si tuhle knížku. Stojí to za to. Mně osobně dala tahle kniha mnohem víc než jsem čekal.
*****

Vladimir Nabokov - Lolita

Po knize Jaro ve Fialtě jsem se rozhodl zakousnout se do dalšího díla V. Nabokova a to s velkým očekáváním.
Příběh je zpověď Humberta, čtyřicátníka s poněkud zvláštní vášní. Tento člověk nám vypráví svůj příběh a pouští nás do své minulosti, kterou právě ona vášeň velice silně ovlivnila. Odkrývá nám tajnou erotickou touhu po tzv. 'nymfičkách'. Velice mladých dívkách, které Humberta přitahují. Když se pak dostane k pro něj úchvatné, dvanáctileté Dolorez Hazeové, s jejíž matkou se ožení, líčí nám Humbert několik dlouhých let jejich více než zvláštního vztahu a v podstatě jeho života. Života plného smutku, prázdnoty, ale i touhy, lásky a citů, které jejich vztah provázejí. Humbert se s bolestí i radostí prokousává tím, co všechno se svou drahou Lo, Lolou, Lolitou zažil a podává nám místy až děsivý popis jeho vztahu k mladé Dolorez.
Tato šokující, bolestná zpověď o zakázaném citu a neopětované lásce zasáhne snad každého i přesto, že od této doby uběhlo více než 60 let. To jak Nabokov úchvatně vrství knihu a vkládá do ní trochu ironie a humoru je špička tohoto mistrovského díla.
Jediná věc, která mi na knize vadila, bylo někdy až zbytečně zdlouhavé popisování některých věcí. Pravdou je, že právě to u Nabokova zbožňuji, ale v některých částech (názvy hotelů apod.) si to autor mohl odpustit. To je pro mne jediná piha na kráse Lolity.
****

Simulace podzimu

Dnes ráno jsem se probudil do dalšího srpnového rána. Tohle bylo ale jiné. Vzbudil jsem se a okamžitě jsem to cítil. Koncert. Žádné dusno a horko, ale chlad a déšť. Chvíli jsem jen ležel a naslouchal dopadajícím kapkám, které se mi snažily něco našeptávat. Ten zvuk mě neuvěřitelně uklidňoval. Bylo to tady. Jen pro mě. Poté jsem došel k oknu a viděl tu nádheru. Déšť, pravidelné zvuky automobilů přejíždějících po mokré silnici a všude přítomný čistý a chladný vzduch. Evokovalo to ve mně nádherný pocit podzimu. Toho teplého i studeného, smutného i veselého, toho tak strašně mě vystihujícího podzimu. Vždycky, když tohle vidím/cítím je to jakoby celá moje mysl explodovala. Cítím, že do tohohle scénáře zapadám. Zbožňuji to. Připadá mi, že se tady mísí bezmoc i naděje. Nevidím jen černo, ale naopak cítím, že věci můžou být i dobré. Záleží jen a jen na nás.

Koukáme

Jak nahlížíme na člověka jako na jednotlivce? Podle čeho ho posuzujeme? Když kolem nás projde někdo cizí, co uděláme jako první věc a co nás napadne?
Dnes jsem si všiml něčeho, co je zřejmé, ale na druhou stranu děsivé zároveň. Dám vám příklad: Jdete po ulici v normální všední den a proti vám z rohu vyjde nějaký člověk. Co uděláte jako první věc? Podíváte se na něj a zcela určitě si okamžitě uděláte nějaký názor. Nic konkrétního, jen obecného. Něco jako: Hrůza, dobrý, nic moc, nezajímavý apod. Otázkou tady není jaký si uděláte názor, ale jak si ho uděláte. Musím se přiznat (a věřím, že rozhodně nejsem sám), že já dost často 'sjedu' jako první věc oblečení. Pochopitelně hned pak obličej atd., ale ta první věc je prostě většinou oblečení. Dost často jsem si všiml, že kolem mě dotyčný prošel a já si jen podle oblečení řekl, že to je nějaký trouba nebo naopak, že to je někdo zajímavý. Pochopitelně se v tom, jak se oblékáme, odráží něco z nás. Část naší osobnosti. Ale na druhou stranu, je správné posuzovat člověka, byť cizího který kolem vás jen projde na ulici, podle oblečení? Myslím, že ne. Většinou. Může kolem mě projít mladý muž, oblečený celý v černé, po těle řetězy, na rukách kožené rukavice a já si řeknu: „Proboha co to je?“ Je to prostě první reakce, člověk za to nemůže. A co když je onen neznámý ve skutečnosti chytrý, vtipný a sympatický? To mě ale hned nenapadne, protože ho na první pohled odsoudím. Občas se mi to stane. Neříkám, že pořád, ale občas mám takováhle 'setkání' a pak si po chvíli řeknu: Co když jsem udělal ukvapený závěr?
Pochopitelně ale můžu potkat člověka, ze kterého není cítit nic moc dobrého. Tady není co řešit. To je (jako u všeho) druhá strana mince.
Tohle všechno jsme si udělali sami. Prostě to tak je. Takhle naše společnost funguje a zcela jistě se to nezmění.
Jen bych chtěl říct, že by jsme si měli dávat pozor na tyhle unáhlené závěry a snažit se nejdřív zamyslet se nad tím, jací asi jsou lidé, kteří kolem nás chodí a neodsuzovat je.
Vím, že tohle je takové klišé, ale mám pocit, že občas se musí říct něco, co je zcela zřejmé.

Dneska je pondělí

Tři ráno. Dost pozdě, ale před chvilkou jsem měl kafe a ani trochu se mi nechce spát. Dnes jsem dočetl další knihu. F. M. Dostojevskij - Bílé noci. Krátká povídka, vyprávějící příběh dvou mladých lidí, kteří se po čtyři noci potkávají na nábřeží Petrohradu. Krásná kniha. Nemůžu si pomoct, ale zatím jsem nepřečetl nic co by se mi od Dostojevského nelíbilo. Píše smutně, ale zároveň tak nádherně. Slast. Je to jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů a to už od doby, kdy jsem si od něj přečetl první dílo - Něžná.

Štve mě jak ty dny rychle utíkají. Za chvilku to přijde. Fuj. Ale nějak se to bude muset zvládnout. Prostě to musí jít. Protože většinou platí, že když člověk chce tak to jde. Většinou. A tohle je bez pochyby ten případ.
Zítra mají konečně přijít bouřky. Konečně! Už mi ty horka lezou na nervy. A strašně se těším na to podzimní počasí. Už aby tady bylo! Zbožňuji to.

Vladimir Nabokov - Jaro ve Fialtě

Ještě předtím než jsem se zbláznil do skandinávské literatury, jsem si oblíbil literaturu ruskou. Po poměrně dlouhé době jsem se k této četbě znovu vrátil a do ruky se mi dostal spisovatel Vladimir Nabokov (1899-1977) . Nikdy jsem od něj nic nečetl, ale byl jsem plný očekávání!
Jaro ve Fialtě je sbírka čtyř povídek - Mademoisell O, První láska, Aurelián a Jaro ve Fialtě. Povídky, které představují autora slavné Lolity (na kterou se také chystám) údajně v trochu jiném světle.

 V povídkách Mademoisell O a První láska se spisovatel vrací do svého dětství. Vzpomíná na svou guvernantku, první lásku, lidi a věci, které měl i neměl rád. Díky své paměti a obdivuhodné představivosti se vrací do doby, kdy vyrůstal a díky mistrovskému hraní se slovy si tak můžeme vychutnat některé momenty, které malý Nabokov prožil. I když je tento čas dávno pryč, autor nás uvádí do vzdálené minulosti jakoby se stala včera. Povídka Aurelián vypráví příběh zvláštního a především obyčejného člověka a jeho cestu za nedosažitelným snem, který souvisí s tajnou vášní. Příběh o smrti, která může sny roztříštit nebo splnit. Poslední povídka Jaro ve Fialtě je příběh o zvláštním a netradičním vztahu dvou lidí. Mimoto je příběh nádhernou ukázkou osudu a času jako takového.
Všechny povídky jsou napsané v jiném roce a na různých místech. V Nabokov totiž dost cestoval. Narodil se v Petrohradě, poté žil v exilu nejprve v Berlíně, Paříži a roku 1940 ve Spojených státech. Roku 1960 se usadil ve švýcarském Montreux, kde zemřel.
Kniha je velice krátká a dokážete ji zhltnout během chvíle. Je to příjemné, i když ne vždy veselé čtení. Což mně osobně ani trochu nevadí (spíš naopak!). Příběhy samy o sobě jsou zajímavé a poutavé, ale věc která se mi líbila nejvíc bylo to jak si autor neustále hraje se slovy. Chvilkami jsem si připadal jako kdybych sledoval koncert slov, který dokázal Nabokov mistrovsky složit.
Čtivá kniha, která vám jen tak nedovolí přestat číst.
Rusko opět nezklamalo a už se moc těším na Lolitu!
*****

Noc noc má moc moc.

Pár dní jsem sem nic nenapsal. Hlavně protože nebyl moc čas a také jsem měl takovou psací pauzu. Byl jsem trochu bez nápadu a opravdu nerad se nutím do psaní. Myslím, že to nemá vůbec cenu, když se do toho přinucuji. Nikdy jsem proto nenapsal nic z donucení. Ale nemohu říct, že jsem za ten týden nic nestvořil. Napsal jsem svou první povídku a musím přiznat, že mě to dost bavilo. Hodlám psát dál a až uznám za vhodné, možná to dám i sem. Prozatím ale píšu jinam a mé povídky zůstanou víceméně v anonymitě. Prozatím.
Dnes jsem stál v noci venku a sledoval oblohu. Je to jedna z nejzvláštnějších a nejkrásnější věcí, co může člověk vidět. Stačí mi krátká chvíle a přijde mi jakoby všechna fantazie v mé hlavě vybouchla a neskutečně se vyřádila při tom pohledu. Představuji si, co všechno se tam asi odehrává. Nepřipouštím si, že to pohybující světlo by bylo letadlo, ale UFO nebo něco podobně tajemného. Moc rád se také snažím představit si ty dálky. Jak daleko je asi ta hvězda, která tak jasně září a mírně se třepotá ve tmě? Neskutečně daleko a já si to nikdy nebudu umět představit, ale i tak to budu dál zkoušet. Ten pocit se mi líbí, ale zároveň mě děsí. Připadám si neskutečně nicotně, ale zároveň důležitě, protože jsem součástí něčeho obrovského. Noc je kouzelná.
Je tu ještě jedna věc. Chtěli by jste abych zde psal i o knihách, které jsou trochu starší? Zajímalo by mě jestli o to stojíte. Já myslím, že by to snad nemělo vadit, protože jestli je ta kniha dobrá a baví mě, je úplně jedno jestli je nová nebo trochu stará. Každopádně by mě zajímalo co si o tom myslíte vy.

Co bylo Co bude

Už je za námi více jak polovina prázdnin. Hrozné. Strašně rychle to utíká a škola se neúprosně blíží.
Do konce prázdnin bych chtěl pořád číst, co to půjde a také pochopitelně psát jak jen budu moct. Zítra jdu do knihovny se seznamem delším jak test na chemii (fujtajbl!) takže dál budu pokračovat v recenzích. Dále už asi bude hotové hororové video, kterému jsem se v poslední době moc nevěnoval. Zkrátka na to nebyl moc čas. Každopádně to, co zatím mám vypadá dobře a jsem s tím spokojený. Zbytek prázdnin si chci užít, jak jen budu moct. Uvidíme. Teď chci být s panterkou, brazilkou a s lidmi se kterými se přes rok není moc možnost vidět. Pak se také pomalu rozvíjí jistý návrh, který souvisí s tím jak jsem přemýšlel o tom, že začnu psát něco jako povídky. Vypadá to dobře. Hodně dobře. Těšte see. Také návštěvnost blogu překonala hranici první tisícovky a při té příležitosti jsem přemýšlel o změně vzhledu. Nejsem si tím ale úplně jistý takže pokud chcete, v pravé části vedle článku je otázka, na kterou by jste mohli odpovědět. Emmett děkuje.
Mimochodem! Dnes jsem narazil na skotskou kapelu Chvrches a celý večer neposlouchám nic jiného! Tahle banda z Glasgow hraje velice osobitý electronic synthpop, do kterého zatahují i skotské prvky. Delikatesa pro uši! Tady máte rozhovor s kapelou v době kdy hrála v Praze. Předskakovala dokonce Depeche Mode.
Teď jdu spát protože mě zítra čeká brigáda. Sad Kuba.
Mějte se hezky a užívejte si zbytek prázdnin.

.

Jo Nesbø - Netopýr

Po knihách, které byly spíše na přemýšlení jsem se rozhodl přečíst si pořádnou detektivku. Shodou okolností se mi do ruky dostala kniha, o které jsem psal v recenzi Jo Nesbø - Lovci hlav. První z deseti případů Harryho Holea. Netopýr (1997, česky 2013).
Jo Nesbø (1960) je světoznámý norský spisovatel a hudebník. Kromě kriminálních románů píše také knihy pro děti. Za svou tvorbu získal řadu domácích i zahraničních ocenění. Právě kriminální román Netopýr odstartoval jeho kariéru. První detektivka s Harrym Holem okamžitě zaznamenala obrovský úspěch. Následovaly další knihy této série: 1998 Šváby (vyjde 2013), 2000 Červenka (vyjde 2014), 2002 Nemesis (česky 2011), 2003 Pentagram (česky 2011), 2005 Spasitel (česky 2012), 2007 Sněhulák (česky 2013), 2009 Levhart (vyjde 2013), 2011 Přízrak (vyjde 2014). V létě 2013 vyjde v Norsku další díl Policie (český překlad nejspíše 2015). Nesbøho kriminální romány byly přeloženy do 40 jazyků a prozatím se jich prodalo přes 17 milionů výtisků po celém světě.
Kriminální román Netopýr se odehrává v Austrálii, kde je nalezena mrtvá norská dívka, která byla s největší pravděpodobností zavražděna a znásilněna. Osloská policie vysílá do Sydney Harryho Holea, který zde má sekundovat místní policii při vyšetřování a zároveň si odpočinout od psychických problémů a alkoholu. Jeho vinou totiž zemřel mladý policista. Harry, ale rozhodně nechce jen přihlížet a tak se postupně dostává do prostředí drog, pasáků, boxerů, bezdomovců a původních austrálců. Rozhodně to pro něj není klidná dovolená u moře, obzvlášť potom co společně s australskými kolegy zjistí, že má nejspíš co dočinění se sériovým vrahem blondýn. Harry zde potkává austrálce Andrewa, krásnou švédku Brigitu a plno dalších zajímavých postav, které více či méně ovlivňují jeho pobyt v zemi koal, klokanů, krásné přírody, ale i prostituce, lží, faleše a drog.
Musím přiznat, že jsem se bál číst tuto knihu, protože jsem si na ní udělal příliš velké očekávání a čekal jsem opravdu to nejlepší. Měl jsem proto strach, že mne kniha zklame. To se ale ani trochu nestalo a naopak spíš mé očekávání překonala. Přesně TAKHLE si představuji kriminální román. Kromě toho jak skvěle je dílo napsané takže se naprosto dokážete vcítit do děje musím ocenit i ty věci, které tak úplně do příběhu jako takového nezasahují. Trefné komentáře, zajímavosti o Austrálii a chytré postřehy, které člověka zkrátka baví, neomrzí, vždy překvapí a navíc poučí. To je na knize prostě perfektní. Pochopitelně i děj jako takový a jeho rozvíjení je famozní. Postupné odkrývání souvislostí vyvrcholující ve velké finále. Autor vás stále drží v tempu a nechce, aby jste ani na chvíli od děje odešli. Což se mu víc než působivě daří. Přesně tohle očekávám od krimi románu.
Abych nezapomněl. Kromě policie, drog a podsvětí se zde také objevuje milostný románek se švédkou Brigitou. Ještě aby v pořádné detektivce chyběla krásná žena, která okouzlí hlavního hrdinu! Možná si řeknete, že tuto knihu přechvaluji a používám až moc komplimentů, ale podle mě si to Netopýr rozhodně zaslouží. Pro mě jeden z nejlepších detektivních románů, co jsem kdy četl.
*****

Rychlovka

Řekl jsem si, že o prázdninách sem budu psát, co to půjde.
Tímto tedy oznamuji, že žiju, akorát teď není moc čas. Snažím se číst co to jde, trochu jsem po hoodně dlouhé době koukl na švédštinu a pomalu na mě doléhá strach ze září. Fuj. Snažím se to ale vypouštět, protože mám před sebou ještě měsíc a ten bych chtěl využít, co jen to půjde. Jinak asi nic moc nového není. Nevím, kdy se sem zase dostanu, abych něco napsal. S největší pravděpodobností po víkendu se tady objeví pár řádků a také napíšu něco málo o další knize. Další Norsko, pochopitelně. Tentokrát to nebude nic o přemýšlení, citech, vztazích apod., ale pořádná detektivka. Těšte se!
Moc nepočítám s tím, že někdo z vás odpoví, ale zkusím to. Jaké prázdniny máte vy?

Erlend Loe - Doppler

Po příjemném hledá v knize Naivní. Super. jsem se rozhodl pustit se do dalšího díla Erlenda Loe a to s velkým očekáváním!
Kniha Doppler vypráví příběh hlavního hrdiny Dopplera, který má rodinu, 2 děti, pěkný dům a obří přirození. Zkrátka asi vše co si může muž v jeho věku přát. Spokojený a zabezpečený život. Avšak jednoho dne se díky naprosto bezvýznamné událost - pádu z kola - věci změní. Respektive Doppler a jeho hodnoty se změní. Rozhodne se odstěhovat se do lesa, kde má výhled na část Osla. Zde stanuje a jednoho dne zabije losici. V této chvíli se na scéně objevuje Dopplerův nový přítel - její mládě, které Doppler pojmenuje Bongo. Doppler na tomto místě přemýšlí o hodnotách. O tom co měl, ale teď nechce. O tom co mu lezlo krkem a o tom co je mu teď najednou jedno. O lidech, které nenávidí a proto se rozhodl být sám, protože mu to přijde správné. Sledujeme myšlení hlavního hrdiny a odhalujeme co považuje za správné a co za špatné. Odhalujeme jeho hledání životní pravdy a hodnot. V příběhu se objeví i další více než zajímavé postavy, které zasahují do Dopplerova života v době stanování.
Kniha je jednoduše napsaná a dobře se čte. Nemá moc stránek a dokážete ji zhltnout za poměrně krátkou dobu. Jediná věc, kterou musím vytknout a která se mi na knize nelíbila byl příběh jako takový. Muž si způsobí otřes mozku po pádu z kola a zahodí všechno co budoval a tráví každý den s losem, kterému zabil matku a podobné věci, které mi jaksi...nepřijdou úplně reálné. Na druhou stranu, ale neříkám, že se to nemůže stát. Koneckonců na to vám může stačit jedna z Dopplerových teorií o tom, že Norové jsou divní. Pochopitelně ale tuto tézi rozvíjí trochu rozsáhleji. To je jediná věc (a řekl bych že poměrně důležitá), která mi kazí dobrý dojem z knihy. Možná mi to ale přijde nereálné, protože prostě nejsem Nor.
Je to kniha pojednávající o důležitých, zajímavých a aktuálních věcech, ale v (pro mě) trochu nereálném příběhu. Když vezmu klady a protiklady, převažuje u mě spíše to dobré a knihu určitě mohu doporučit.
***

Koupání, talking a chuť něco dělat

Dnešní odpoledne jsem strávil u vody s kamarádkou a (i když to dělám hodně málo) prozradil jsem jí, že mám blog, kam píšu. Trochu jsem se bál. Nevím proč. Asi se trochu stydím ukázat to někomu kdo mě zná osobně. Vlastně ani nevím proč. Každopádně si něco přečetla a první věta byla: Přemýšlel jsi o tom, že by jsi začal psát povídky? Zarazilo mě to. Hodně. A udělalo ohromnou radost, protože to samé mi už řekla i Lousie. Trochu o tom začínám přemýšlet. Možná, že něco napíšu a dám to sem. Nebo si budu psát jen tak pro sebe.
Bavili jsme se taky dost o knížkách a dozvěděl jsem se o jedné stránce: goodreads.com. Založíte si tam účet a označíte knihy, které jste přečetli, které chcete přečíst nebo které právě čtete. Líbí se mi to. Je to dobrý nápad a dobrý způsob jak si najít něco nového na čtení. Kdyby jste si tam náhodou někdo založil účet, napište mi ho do komentářů. Neznám moc lidí, kteří by zde byli.
Byl to dobrý den, příjemně jsem si odpočinul a dostal jsem chuť víc psát a víc číst. Momentálně čtu další knihu od Erlenda Loe takže bych sem brzo měl zase něco málo napsat.
Mimochodem by mi udělal radost nějaký ten komentář. Jestli se vám něco líbí nebo nelíbí, jestli s něčím souhlasíte nebo nesouhlasíte tak budu rád, když to sem napíšete. Člověk z toho má lepší pocit, když vidí, že s ním lidi komunikují. Ať už negativně nebo pozitivně.

Erlend Loe - Naivní. Super.

Erlend Loe (*1969) je jeden z předních současných norských autorů a je považován za nejvýznamnějšího představitele norského naivismu. Tento směr se v norském písemnictví objevil jako reakce na přeestetizování literatury (90. léta 20. století). Mimo jiné je autorem knížek pro děti a také několika úspěšných filmových scénářů. Erlend také zavítal do Česka a při této příležitosti poskytl tento sympatický nor rozhovor.
Naivní. Super. Je jednoduchý román o složitých věcech, který pojednává o hledání. Hledání ztracených jistot, sama sebe, perspektivy a smyslu života. Hlavní hrdina je mladý a osamělý muž, který se ztrácí v dnešním světě plném zmatku a chaosu. Chybí mu pevný bod. Něco díky čemu najde ztracenou rovnováhu a orientaci. Rozhodně ale nic nezahazuje a hledá. Hledá něco, co by mu pomohlo a dávalo smysl, protože to je to, co potřebuje. S tím vším se vypořádává velice zajímavými a svéráznými způsoby. Příběh o jistotách, citech, vztazích, čase, seznamech, tlučení, přátelství, smyslu života a perspektivě. Přesně tohle je Naivní. Super.
Pro mě osobně to byla jedna z nejlepších knih, co jsem za poslední dobu četl. Myslím, že právě věta: „Jednoduchý román o složitých věcech“ je naprosto vystihující. Kniha je jednoduše napsaná, což nás perfektně uvádí do myšlení hlavního hrdiny, ale zároveň pojednává o složitých věcech. Ve výsledku tvoří tento kontrast super, čtivou knihu, která navíc osloví i svérázným humorem. Jen velice těžko se od ní odtrhnete a když budete chtít můžete jí za chvíli přečíst. + rozhodně si z ní něco odnesete.
****

Náctiletí

Včera jsem na twitter napsal pár vět, které mne napadly, když jsem přemýšlel o tom, jak vypadá život dnešních náctiletých. Nad touhle myšlenkou přemýšlím poměrně často. Hlavně protože hodně používám sociální sítě a vidím, co všechno se zde odehrává. Děsí mě to.
Jsou zde 13 leté děti, které mají facebooky (především dívky), kde tráví drtivou většinu jejich času. A čím? Dávají si sem fotky jejich 'nejlepších kamarádek', kterých je stejně jako brad našeho prezidenta Miloše Dejmichlast Zemana a píší k nim srdceryvné slohy, hodící se možná tak do televizních novin nebo špatné telenovely. Já chápu, že v dnešní době je zkrátka nemožné, aby se k těmto věcem náctiletí nedostali, ale řekl bych, že to z části musí být chyba rodičů, kteří se o své děti dost často vůbec nezajímají. Pak to dopadá tak, že ve 14 slečna chodila s půlkou města, v hlavě má tolik pilin jako make upu na obličeji a jediná starost je fíbíčko. PROČ? Ano, nadávám na tyhle podivné existence, ale ve skutečnosti je mi jich spíš líto, když to tak dennodenně vidím. Nechci to házet jen na rodiče, pochopitelně je zde plno jiných činitelů, které vedou k totálnímu vymývání mozků dnešní generace.
Je zde ale jedna věc, která mě děsí ještě víc. Může mi někdo prosím vysvětlit, jak je možné, že podobný 'lifestyle' preferují už děti cca kolem 10 let? Je to normální? Ty děti přijdou o tolik věcí, které my jsme zažili a oni? Sedí u fb a mačkají tlačítko F5. Mrzí mě, že to takhle teď je. Respekt rodičům, kteří se snaží své děti držet od tohoto zla co nejdále.
Na druhou stranu si o to víc vážím toho, co jsem zažil já v jejich věku. Pochopitelně už jsme měli věci jako PS2 a později i bohužel facebook, ale bylo nám jedno, co si kdo o nás myslí. Přál bych to i dnešním náctiletým.
Pozéři everywhere.

Hanne Ørstavik- Láska / Ve skutečnosti

Jak jistě někteří z vás ví, Norsko není jen země s úžasnou přírodou (jak můžeme vidět na profilu Lukáše Bejčka), ale i zemí s krásnou, pestrou a významnou literaturou dnešní doby. Po Nesbøm bych vám rád představil dalšího norského spisovatele. Tentokrát však ženu. Hanne Ørstavik je sympatická blondýnka pocházejícím z města Tana, nacházející se na úplném severu Norska. V 16 letech se přestěhovala do Osla a zde na univerzitě vystudovala psychologii, sociologii a francouzštinu. Témata její tvorby jsou především identita, rodina, dětství, komunikace a vztahy. Za svá díla získala řadu prestižních ocenění.
Já přečetl dvě její knihy. Ve skutečnosti a Láska. Obě dvě jsou poměrně krátké a popisují několik hodin v životě hlavních postav.
Láska vypráví příběh svobodné matky Vilmy a jejího syna Jona. Několika hodinový děj se odehrává v předvečer Jonových narozenin, na které Vilma zapomněla a vydala se do mrazivé noci hledat lásku. I Jon ale odchází z domu a my můžeme sledovat jeden večer dvou blízkých a zároveň vzdálených bytostí. Touha po lásce, ať už mateřské nebo partnerské. O tom vypráví tento krátký příběh.
Druhé dílo, Ve skutečnosti, také popisuje poměrně krátký děj. Opět zde máme vztah rodiče k dítěti, ale tentokrát je popisován pouze ze strany mladé a nábožensky založené studentky psychologie Johany. Spisovatelka ji zachycuje v různých situacích a popisuje, co se odehrává v hlavě této mladé dospívající dívky. Jde zde hlavně o komunikaci s okolím a s ní spojené uzavírání se do sebe. Svým způsobem tento příběh také pojednává o lásce, avšak ne ve smyslu hledání, ale přijímaní a vyjádření. 

Tolik ke spisovatelce, ději a nyní bych rád napsal pár řádku o mém pocitu z obou knih.
Čím začít. Rozhodně vás knihy nepřekvapí nějakým extra příběhem s extra zvraty, napínavým vyvrcholováním děje apod. Prostě obyčejné životy obyčejných lidí. Avšak věc, kterou příběhy vynikají je popisování myšlenkových pochodů hlavních postav. To zvládá Hanne na jedničku. Jak úžasně, neobvykle a překvapivě si spisovatelka pohrává s tím, co se odehrává v hlavě člověka je neuvěřitelně poutavé a poněvadž takhle je napsaná celá kniha, tak prostě čtete čtete a čtete. Obzvlášť u Johany mne tohle neskutečně bavilo. To je pro mě to nejhlavnější, co se mi líbilo. Ne děj jako takový, ale to jak je napsaný. Rozhodně to jsou knihy, které vám něco dají nebo při nejmenším donutí k zamyšlení. S tím jak krátké jsou oba příběhy to není ani nijak náročná četba a doporučit to můžu snad každému.
***

V očích pod brýlemi mokro. Chtěla bych své tělo podélně roztrhnout, dát jeden díl mámě a druhý Ivarovi, tak by oba měli svou část. Já bych si ponechala páteř jako úzký vor, na němž bych se schoulila a nechala se nadnášet proudem.