Noc v té bedně byla klidná a tichá. Na pár desítek minut jsem usnul, ale nestálo to za nic. Z okna jsem pozoroval vysoké kopce, které vypadaly jako mohutní obři (nebo velká prsa). Působily tak klidně a mírně. Chvílemi jsme projeli kolem kopice světel, ležících v nohách obrů. Prostě tam byly. Každou vteřinu. Každou minutu. Každou hodinu. Každý den tam byly a hlídaly. Kolem nich projíždělo denně tisíce dalších železných beden, ale to je nezajímalo. Prostě tam byly. Čas pro ně nic neznamenal. Chvílemi jsem se nedokázal ubránit pocitu závisti. Zmatení, uspěchaní tvorové se ženou nocí a světelní ochránci zkrátka jen stojí, hlídají a mlčí.
Vylezl jsem ze zadýchaného autobusu a do celého mého těla se zabodl mráz. Ostrý a štiplavý. Zároveň ale příjemný a osvěžující. Vlastně to bylo celkem příjemné. Slyšel jsem zvuky projíždějících aut. „Blázni“ říkám si. Proč tohle děláme? Stále se za něčím ženeme, máme starosti a děláme si hlavu kvůli zbytečnostem. Bohužel jsme si to tak zařídili sami. Je to naše chyba.
Prázdná mysl. To je to co bych potřeboval. Nebo poloprázdná. Aspoň na chvíli. Prosím. Ale takhle to prostě je.
Na druhou stranu mám obranu vůči tomuhle. Tu mojí teorii. Prozatím si ji nechám pro sebe. Prozatím. Myslím, že je správná. Možná jsem si tím jistý. A možná je to jen jako to auto, které slyším za stromy. Bude tady...a zase odjede. Kdo ví.„Blázni“ zašeptám a odcházím do tiché noci. Vlastně...ne tak tiché.
Žádné komentáře:
Okomentovat