Nelitovat

Každý z nás (včetně mě) něčeho lituje. Činů, které udělal nebo hloupých vět, které řekl a nejdou vzít zpět. Vždycky si pak nadáváme do snad všech sprostých slov, které existují nebo neexistují a nejraději by jsme se zahrabali dvacet metrů pod zem. Přirozená chvilková reakce.
Každopádně jsem se ale hodněkrát přesvědčil o tom, že tohle je něco, co člověk potřebuje. Musíme dělat chyby, kterých budeme litovat, protože to je jedna z nejdůležitějších věcí, které člověka nějakým způsobem rozvíjí a pomáhají mu. Skoro u všeho si pak totiž jednou řekneme: "Asi se to prostě muselo stát". 
Co tím chci říct? Bude to znít neuvěřitelně naivně a hloupě, ale nelitujte chyb, které jste udělali, protože jednou tyhle chyby využijete ve svůj prospěch.
Člověk musí chybovat.

Johan Theorin - Mlhy Ölandu

Hned ten den, kdy jsem dočetl knihu Smršť jsem si zarezervoval v knihovně další díl ze série krimi románů odehrávající se na ostrově Öland z pera Johana Theorina.

Julia, které se před mnoho lety ztratil syn, se vrací na ostrov, protože jejímu otci přišel poštou sandálek ztraceného dítěte. Rozhoduje se konečně a definitivně uzavřít bolestnou kapitolu jejího života a přitom jí čeká nejedno překvapení. Ostrovem stále kolují pověsti o tom, že se zde znovu pohybuje vrah Nils Kant, který je údajně několik let mrtvý. Má nějakou spojitost se zmizením jejího syna? Dokáže se vyrovnat s tím, co na ostrově zjistí?
Kniha je stejně jako Smršť neuvěřitelně poutavá, napínavá, plná tajemství a překvapení. Právě tajemnost, která se stupňuje s každou stránkou vás nenechá ani na chvíli v klidu a dorazí vás při naprosto neočekávaném rozuzlení. Neuvěřitelně napsané a pro mě mistrovské dílo. Slovy nejde popsat, jak moc mne kniha bavila. Prostě si přečtěte Mlhy Ölandu a dejte mi za pravdu.

Večerní čtení

Úryvek z knihy Herbjørg Wassmo - Dům se slepou verandou. Kniha je plná podobných zamyšlení, doplňující děj odehrávající se 12 let po 2. světové válce na severu Norska. Příběh o mladé Toře, chudé dívce, kterou znásilňuje otčím Henrik.
Právě knížku dočítám a tuhle část jsem sem chtěl dát. Moc se mi líbila.

Občas se musí na cestě naráz otočit. To když k ní náhle odnikud dolehly hlasy a smetly všechny myšlenky. Nebo musí otočit loď, protože vlny z širého moře byly pojednou příliš hrozivé a těžké, ačkoliv bylo bezvětří.
Přesto pokaždé věděla, že to není konec. Ještě ne. Protože labyrint vede pouze místy přímo vpřed. To ona přece ví!
Vždy přišly dny, kdy jí někdo opět půjčil loďku. A na světě byly miliony nepřečtených knih.

Zkusme to

Rád bych sem zase zatáhl politiku nebo respektive náš postoj k politice. Tohle je text, který jsem poslal do jednoho projektu. Nikdo sice neodpověděl, ale já z něj mám dobrý pocit. A to je důležité ne?
Řekl jsme si, že ho využiji a dám ho sem.

Kdybych řekl, že zklamání z dnešní politiky je na místě a k tomu dodal, že ‚tam nahoře‘ jsou jen zloději a lháři, byl bych jako většina našich spoluobčanů. Bohužel. Zcela určitě si myslím, že v naší politice jsou lidé, kteří tam absolutně nemají co dělat, ale na druhou stranu nadávat a kritizovat umí každý. Ano, máme právo být zklamaní a to hodně, avšak teď není vhodná doba na stěžování si a nadávání. Právě teď bysme měli otevřít oči a snažit se začít něco dělat, nebo při nejmenším sledovat, co se kolem nás děje. Přijde mi, že většina dospělých lidí z mého okolí jen kritizují, ale nezajímají se o problémy, které politici mají a vytváří nebo kdo vystupuje v aférách, které kolují médii. Všichni zavřou oči, zacpou uši a plivou nadávky na všechny strany. Nemám jim to víceméně za zlé, ale proč s tím nezačít něco dělat? Já vím, snadno se mi to řekne, zkuste se ale nad tím zamyslet a popřemýšlet. Rád bych vám tedy trochu přiblížil, co těmito řádky chci říct.Proč si naši politici dovolují to, co si dovolují? Protože oni mohou. A to je věc, nad kterou by se měla zamyslet spousta našich spoluobčanů. Vylézt z té černočerné tmy, otevřít oči a poslouchat a sledovat, co se kolem nás děje. To by mělo udělat plno z nás a snad by nespokojenost a zklamání při nejmenším nebyly tak oprávněné. Můžete mi oponovat a věřím, že byste mě velice snadno vyargumentovali. Dost možná jsem mladý, dospívající člověk, který do toho nevidí, ale jedno vím jistě. Nechci jen sedět na zadku a nadávat na naši politiku. Tohle umí každý a bohužel tento způsob vytváření názoru dost lidí preferuje a to je podle mě špatně. Takhle si člověk nevytváří objektivní názor a už vůbec to není postoj, se kterým můžeme v dnešní společnosti něco ovlivnit či změnit. Já osobně chci být v obraze a vědět, protože to je opravdu jen maličkost, kterou může udělat každý z nás. Jsme obyvatelé České Republiky, máme právo být v obraze, mít představu o tom, co se odehrává v naší politice a věřím, že můžeme něco udělat s věcmi, které se nám nelíbí. Proto si myslím, že pokud si člověk občas sedne k seriozním zprávám, něco si přečte a vytvoří si vlastní obraz/názor na danou situaci, je to skvělé. Především to ale je opravdu to nejmenší, co můžeme udělat. Potom je náš názor objektivní. Bohužel tohle dělá opradvu málo lidí a je to ohromná škoda. Takže ne. Nemyslím si, že jsou lidé v kritice objektivní, ale stále věřím, že je zde mnoho lidí, kteří nejsou slepí a nehodlají jen postávat a plivat nadávky jako na běžícím pásu. Zároveň ale stále věřím v naší mladou generaci, která (pokud bude chtít) rozhodně nemusí být tak pasivní k postoji politiky České Republiky.

Johan Theorin - Smršť

Joakim Westin, jeho žena a jejich dvě děti se rozhodli odstěhovat se z rušného Stockholmu na venkov. Jejich novým domovem nyní bude statek Aludden na severu Olandu. Druhého největšího ostrova Baltského moře, kde hledají Westinovi klid a pohodu. Nepřikládají tak pověrám velkou váhu a nastěhují sem. Statek je totiž postavený ze dřeva ztroskotané lodě a říká se, že muži, kteří stavěli blízké majáky, slyšeli z domu křik utopených námořníků.
Ze začátku se zdá být všechno v pořádku. Statek nejdřív opravuje Joakimova žena Katrine, která přijela na Oland o dva měsíce dříve než její muž. Když se na statek s posledními věcmi přestěhuje i Joakim, je nalezena Katrine utopená nedaleko mola. Její smrt je obklopena mnoha záhadami.
Co se to odehrává na Aluddenu? Stále častější podivnosti totiž nasvědčují tomu, že statek skrývá víc než se zdá. Joakim později objevuje na půdě zeď, kde jsou vyryta jména lidí a roky jejich úmrtí a za ní něco děsivějšího. Má nějakou spojitost se smrtí Joakimovi ženy jeho sestra Ethel?
Začíná příběh záhadné vraždy, ve kterém figurují další postavy z Olandu a jejich osudy, které se postupem času ovlivňují více a více a nakonec vrcholí v neočekávané finále.
Kniha je úžasně napsaná. Stále drží tempo a udržuje vás v napětí. Ohromně mě také bavilo popisování samotného ostrova a života na něm. To všechno společně s tajemným příběhem a záhadnou historií statku dává dohromady úžasnou, čtivou a místy můžeme říct strašidelnou knihu. Naprosto po právu se stala Smršť nejlepším švédským kriminálním románem roku 2008. Rozhodně se chystám na další díl ze série knih Johana Theorina, odehrávající se na tomto překrásném ostrově.
*****

Povedlo se

Další 'momentovka'.

Sedím tu a měl bych být spokojený. Jak ale definovat spokojenost? Jde o to, co právě teď mám nebo o to, co cítím, jak mi je? Pravděpodobně všechno dohromady.(?)
Finální rovnice, do které se udávají všechny faktory, které jí ovlivňují? Asi ano.
Takže jsem spokojený? Nepovím. Nebo něco horšího...
Kolem mě poletují myšlenky, slova, vize. Některé chytám a snažím se je udržet. Ostatní musím nechat být. Není to lehké, ale jde to. Snad.
Všechno se najednou zrychluje, nabírá na významu, kmitá kolem mě se stále většími frekvencemi. Křičí to. Skoro ten zmatek slyším, ale tím se nesmím nechat ošálit. Nepředbíhat a zpomalit. To je to, co musím udělat.
Už to neslyším. Opět je tu jen tma a já. Správně, povedlo se.

září...září...září!

V první řadě bych chtěl omluvit mou nečinnost tady. Září bylo jako vždy dost náročné a zkrátka je toho hodně. Rozhodně to ale neznamená, že sem přestanu psát. Nejspíš to ale asi bude bohužel méně časté.
Naskytly se ale nové příležitosti, co se psaní týče a já jsem za ně ohromně vděčný. Začnu chodit na praxi do novin, píšu pro školu a celkově začíná psaní nabírat vážnějšího významu. Zatím je ale všechno na úplném začátku takže se uvidí, jak se s tím Emmett popere. Nerad předbíhám.
Na konci srpna jsem sem dával knihu Dějiny bestiality, o které jsem hodlal napsat recenzi, avšak musel jsem jí na nějaký čas odložit. Mám v plánu se k ní ještě vrátit, ale uvidím zda o ní napíši. Prozatím jsem se pustil do nejlepšího švédského kriminálního románu roku 2008. Smršť Johana Theorina mě ohromila a určitě bych vám o ní chtěl něco málo napsat.
Jak jste odstartovali školní rok vy?