Zvíře 1. část

Dnes jsem rozepsal novou povídku a napadlo mě, že by bylo docela zajímavé jí sem dávat po částech. Při nejhorším si myslím, že to aspoň chci zkusit. Nevím, v jakých intervalech jí sem budu dávat, ale rozhodně to nebudou třeba týdny. Většinou to pak bude jedna až dvě stránky, prostě nic dlouhého. Doufám, že se vám bude Zvíře líbit a uděláte mi radost, když mi napíšete cokoliv negativního, pozitivního nebo neutrálního do komentářů. Moc mě zajímá, co si o ději a popřípadě mém psaní myslíte.

Jedna důležitá poznámka. Ať už jste četli nebo nečetli některou z mých povídek, měli byste si pamatovat, že při psaní se mi honí hlavou tahle věta:

"Write hard and clear about what hurts." - Ernest Hemingway

A taky si pamatujte, že s gramatikou bojuji od základky, takže mě musíte omluvit. Učitelka do mě zasadila gramatického ďábla. Ale čert to vem. 

I přes zatažené záclony začaly do pokoje pronikat první paprsky slunce. Bylo ještě brzké ráno, ale Ragnar Hilmarson byl zvyklý vstávat v tuhle dobu, a tak už v šest hodin zamžoural do velké ložnice. Na stěnách vyselo několik obrazů, v rohu pokoje stála skříň a kousek od postele se rozkládal velký pracovní stůl s počítačem. Na to že žiji sám, tu mám zatraceně čisto, pomyslel si a usmál se.

Když se zvedl a prudkým pohybem roztáhl závěs, vtrhlo do pokoje prudké světlo. Okamžitě zaostřil a pohled, který se mu naskytl, dokázal jako každé ráno vykouzlit úsměv na jeho tváři. Už čtvrtým rokem totiž učil na střední škole v krásném, malém městečku uprostřed Normandie, jehož jméno není třeba znát, protože francouzská městečka mají kolikrát tak zvláštní názvy, že kdyby malé dítě dalo vedle sebe několik písmen, určitě by vytvořilo jeden z názvů města či vesnice.

Byla nádherná sobota a on nemusel nikam chvátat. Dnes chtěl jen odpočívat. Nic jiného. Během patnácti minut tak už v obýváku voněla káva a čerstvé toasty. Ragnar si pustil televizi a lenivě přepínal programy. Ve spoustě věcí byl neuvěřitelně vybíravý a to platilo i pro televizi. Při každém kliknutí něco protivně zamumlal, ale hned se tomu musel zasmát. Nakonec nechal běžet zprávy, které ovládl skandál prezidenta a krize, která vypukla v nejmenovaném státě na severu Afriky.

Otevřeným oknem proudila do pokoje směsice zvuků a vůní. Občas se přes ulici ozývala francouzština, občas projelo auto a z pekárny hned vedle sem proudila krásná vůně. Čas se zde jakoby zastavil, a zároveň plynul svým vlastním tempem.

Zaklonil hlavu a zavřel oči. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Ostatně jako většinu jeho života. Do Francie se přestěhoval se svými rodiči z Islandu už jako malý kluk. Šli sem, protože dostali nabídku na velmi dobře placené místo ve farmaceutickém průmyslu. Ano, opravdu tak dobrou i na islandské poměry. Do své rodné země se s rodiči několikrát vrátil. Stále ho to tam táhlo, i když zde na severu Francie byl naprosto spokojený. Vždy chtěl dělat nějakou smysluplnou práci, ve které by něco předával. Jít učit tak pro něj byla jasná volba. Bez problému vystudoval, učil na několika školách, až skončil tady. Uprostřed té druhé nejkrásnější krajiny na světě, jak sám s oblibou říkal.

Škola, kde pracoval, byla jediná pro všechny děti z okolních vesnic, a tak jí navštěvovalo opravdu mnoho žáků. Kdyby do ní vtrhl šílený zabiják, namířil pistoli na jakéhokoliv studenta a zeptal se, koho má zabít jako posledního, určitě by každý odpověděl, že Ragnara. Tak moc byl oblíbený.

Jediné, co mu vždy scházelo, byla dívka. Za život měl vztahů méně než málo a z toho jen jeden vážný, který trval pouze několik měsíců. Sám nevěděl proč. Ve skutečnosti to bylo milý a sympatický mladý muž, po kterém pokukovala nejedna žena. Pochopitelně nezapřel svůj severský původ. Do poloviny obličeje s ostrými rysy měl světlé vlasy a nad nosem, který půlil jeho souměrný obličej, číhaly modré oči. Takové oči, do kterých se podíváte a spadnete do nich. Hlubší a jasnější než východ slunce uprostřed chladného rána.

Neustále poslouchal řeči jako: „Tak co, kdy už si konečně najdeš tu vyvolenou?“ nebo „Že ty nám jí jen nechceš ukázat, viď?“  Upřímně už mu to lezlo krkem, ale bohužel. Žádná vyvolená ani nic podobného. Ragnar byl sám, a i když měl noci, kdy se utápěl v doslova děsivých snech, probouzel se propocený a podíval se do těch nejtemnějších koutů hlavy, stále si říkal, že je takhle spokojený.

Dosnídal a vyšel na balkon. Cítil se opravdu úžasně. Slunce svítilo, což se zde nestávalo příliš často, a jeho čekal den plný lenošení. Zítra si možná zajede do nedalekého, velkého města na menší výlet a přes víkend si nádherně odpočine. Plán je jasný a vypadá to, že ho nemůže nic narušit. Stál, usmíval se na lidi a snad každý druhý ho pozdravil a úsměv mu opětoval.

Rozhlédl se po okolí. Viděl zelené kopce, na kterých se pásly krávy pod azurovou oblohou. Viděl velké větrné elektrárny a jen několik aut ženoucích se klidnou krajinou. Člověk by neřekl, že zde před několika desítkami let umíral jeden voják za druhým, pomyslel si. Poté mu pohled sjel dolů na ulici. Po chodníku šla právě mladá slečna, dcera místního velmi úspěšného a známého farmáře. To ho však v tu chvíli vůbec nenapadlo. Oči měl totiž upřené na hluboký výstřih, který odhaloval její pevná ňadra, a krátkou sukni, která rozhodně neměla schovat její pevné a hubené nohy. Při chůzi se houpala a její tělo se pohybovalo neuvěřitelně ladně. Opálená kůže se leskla díky paprskům ostrého slunce.

Zakroutil hlavou, usmál se, dopil kávu a vešel do bytu. Když dveře na balkon zavíral, pomyslel si: „Ne, plán na tenhle víkend nic nenaruší,“