Dnes jsem rozepsal novou povídku a napadlo mě, že by bylo docela zajímavé jí sem dávat po částech. Při nejhorším si myslím, že to aspoň chci zkusit. Nevím, v jakých intervalech jí sem budu dávat, ale rozhodně to nebudou třeba týdny. Většinou to pak bude jedna až dvě stránky, prostě nic dlouhého. Doufám, že se vám bude Zvíře líbit a uděláte mi radost, když mi napíšete cokoliv negativního, pozitivního nebo neutrálního do komentářů. Moc mě zajímá, co si o ději a popřípadě mém psaní myslíte.
Jedna důležitá poznámka. Ať už jste četli nebo nečetli některou z mých povídek, měli byste si pamatovat, že při psaní se mi honí hlavou tahle věta:
"Write hard and clear about what hurts." - Ernest Hemingway
A taky si pamatujte, že s gramatikou bojuji od základky, takže mě musíte omluvit. Učitelka do mě zasadila gramatického ďábla. Ale čert to vem.
I přes zatažené záclony začaly do
pokoje pronikat první paprsky slunce. Bylo ještě brzké ráno, ale Ragnar
Hilmarson byl zvyklý vstávat v tuhle dobu, a tak už v šest hodin
zamžoural do velké ložnice. Na stěnách vyselo několik obrazů, v rohu pokoje
stála skříň a kousek od postele se rozkládal velký pracovní stůl s počítačem.
Na to že žiji sám, tu mám zatraceně čisto, pomyslel si a usmál se.
Když se zvedl a prudkým pohybem
roztáhl závěs, vtrhlo do pokoje prudké světlo. Okamžitě zaostřil a pohled,
který se mu naskytl, dokázal jako každé ráno vykouzlit úsměv na jeho tváři. Už
čtvrtým rokem totiž učil na střední škole v krásném, malém městečku
uprostřed Normandie, jehož jméno není třeba znát, protože francouzská městečka
mají kolikrát tak zvláštní názvy, že kdyby malé dítě dalo vedle sebe několik
písmen, určitě by vytvořilo jeden z názvů města či vesnice.
Byla nádherná sobota a on nemusel
nikam chvátat. Dnes chtěl jen odpočívat. Nic jiného. Během patnácti minut tak už
v obýváku voněla káva a čerstvé toasty. Ragnar si pustil televizi a lenivě
přepínal programy. Ve spoustě věcí byl neuvěřitelně vybíravý a to platilo i pro
televizi. Při každém kliknutí něco protivně zamumlal, ale hned se tomu musel zasmát. Nakonec nechal běžet zprávy, které ovládl skandál prezidenta a krize,
která vypukla v nejmenovaném státě na severu Afriky.
Otevřeným oknem proudila do pokoje
směsice zvuků a vůní. Občas se přes ulici ozývala francouzština, občas projelo
auto a z pekárny hned vedle sem proudila krásná vůně. Čas se zde jakoby
zastavil, a zároveň plynul svým vlastním tempem.
Zaklonil hlavu a zavřel oči. Všechno
se zdálo být v naprostém pořádku. Ostatně jako většinu jeho života. Do
Francie se přestěhoval se svými rodiči z Islandu už jako malý kluk. Šli
sem, protože dostali nabídku na velmi dobře placené místo ve farmaceutickém
průmyslu. Ano, opravdu tak dobrou i na islandské poměry. Do své rodné země se s rodiči
několikrát vrátil. Stále ho to tam táhlo, i když zde na severu Francie byl
naprosto spokojený. Vždy chtěl dělat nějakou smysluplnou práci, ve které by
něco předával. Jít učit tak pro něj byla jasná volba. Bez problému vystudoval,
učil na několika školách, až skončil tady. Uprostřed té druhé nejkrásnější
krajiny na světě, jak sám s oblibou říkal.
Škola, kde pracoval, byla jediná
pro všechny děti z okolních vesnic, a tak jí navštěvovalo opravdu mnoho
žáků. Kdyby do ní vtrhl šílený zabiják, namířil pistoli na jakéhokoliv studenta
a zeptal se, koho má zabít jako posledního, určitě by každý odpověděl, že Ragnara. Tak
moc byl oblíbený.
Jediné, co mu vždy scházelo, byla
dívka. Za život měl vztahů méně než málo a z toho jen jeden vážný, který
trval pouze několik měsíců. Sám nevěděl proč. Ve skutečnosti to bylo milý a
sympatický mladý muž, po kterém pokukovala nejedna žena. Pochopitelně nezapřel
svůj severský původ. Do poloviny obličeje s ostrými rysy měl světlé vlasy a nad
nosem, který půlil jeho souměrný obličej, číhaly modré oči. Takové oči, do
kterých se podíváte a spadnete do nich. Hlubší a jasnější než východ slunce
uprostřed chladného rána.
Neustále poslouchal řeči jako: „Tak
co, kdy už si konečně najdeš tu vyvolenou?“ nebo „Že ty nám jí jen nechceš
ukázat, viď?“ Upřímně už mu to lezlo
krkem, ale bohužel. Žádná vyvolená ani nic podobného. Ragnar byl sám, a i když
měl noci, kdy se utápěl v doslova děsivých snech, probouzel se propocený a
podíval se do těch nejtemnějších koutů hlavy, stále si říkal, že je takhle
spokojený.
Dosnídal a vyšel na balkon. Cítil
se opravdu úžasně. Slunce svítilo, což se zde nestávalo příliš často, a jeho
čekal den plný lenošení. Zítra si možná zajede do nedalekého, velkého města na
menší výlet a přes víkend si nádherně odpočine. Plán je jasný a vypadá to, že
ho nemůže nic narušit. Stál, usmíval se na lidi a snad každý druhý ho pozdravil
a úsměv mu opětoval.
Rozhlédl se po okolí. Viděl zelené
kopce, na kterých se pásly krávy pod azurovou oblohou. Viděl velké větrné
elektrárny a jen několik aut ženoucích se klidnou krajinou. Člověk by neřekl,
že zde před několika desítkami let umíral jeden voják za druhým, pomyslel si. Poté
mu pohled sjel dolů na ulici. Po chodníku šla právě mladá slečna, dcera
místního velmi úspěšného a známého farmáře. To ho však v tu chvíli vůbec
nenapadlo. Oči měl totiž upřené na hluboký výstřih, který odhaloval její pevná ňadra,
a krátkou sukni, která rozhodně neměla schovat její pevné a hubené nohy. Při
chůzi se houpala a její tělo se pohybovalo neuvěřitelně ladně. Opálená kůže se
leskla díky paprskům ostrého slunce.
Zakroutil hlavou, usmál se, dopil
kávu a vešel do bytu. Když dveře na balkon zavíral, pomyslel si: „Ne, plán na
tenhle víkend nic nenaruší,“
Jó kámo, tohle mě baví. Jasné, je to jen začátek, nic se zatím nestalo, nevím kam se bude příběh ubírat, ale cítím, že mě to bude bavit. Teď si hlavně pořádně promysli, co se bude dít aby to bylo zajímavé čtení. Nikdy si s tím neměl problém, ba dokonce si mě vždy překvapil, co jsi vymyslel, ale přeci. Promýšlej.
OdpovědětVymazatMáš připravené moc pěkné plátno, tak maluj! (Piš?..!) :)
Zajímavé. Začátek je pěkný, líbí se mi s jakou lehkostí Ragnarův život popisuješ, dokázala bych se do něj hned vžít, Pokud přijde zajímavá zápletka, tak to bude skvělé. :)
OdpovědětVymazat