Zvíře 2. část

Uvařil si oběd, lehnul si k televizi a užíval se nerušeného lenošení a klidu. Ani si nevšiml, že usnul, a když se probudil, bylo už něco po třetí. Nakonec mu to nedalo a rozhodl se, že se půjde projít za město. Obléknul se a plný optimismu vyrazil na procházku.

Na jasně modré obloze tančilo několik bílých, načechraných mraků. Takový pohled se zde zas tak často neobjevoval, i když výjimečný nebyl, a on si ho vychutnával plnými doušky. Foukal slabý vítr, který si pohrával s listy stromů a obrovskými poli všude kolem něj. Procházel cestičkami tak dlouho, až nevěděl, kde vlastně je. Věděl ale, že nebude daleko od domova.

Šel a hlavou se mu honilo nespočet myšlenek. Za sebou najednou uslyšel zvuk bruslí a jemný smích několika dívek. Neotočil se, a když kolem něj projely, usmály se a pozdravily ho. Byly to studentky ze třídy, kterou neučil. Zbýval jim poslední rok a on si prohlížel jejich nohy v krátkých šortkách, po kterých stékal pot. Sexualita mu byla po praktické stránce dost neznámým tématem. Kdyby někomu, koho znal, řekl, že je panic, určitě by mu to nevěřil. O to víc pro něj bylo těžší zvládat podobné situace a kolikrát měl pocit, že se neovládne a provede něco špatného. Moc moc špatného. V hlavě mu však vždy něco našeptávalo, že to špatné není.

Když jejich krásná těla zmizela za kopcem, ignoroval už odeznívající erekci a začal se vážně zajímat o to, jak se dostane domů. Se znechucením se podíval na hodinky, když zjistil, že je už skoro osm hodin.

„Je čas,“ zašeptal nikomu a pomalu se rozhlížel. Stmívat se začne až chvíli po 11, takže má docela dost času. Nakonec se ale rozhodl, že si zkusí někoho stopnout. Šel po silnici a na ukazateli zjistil, že mu do města zbývá ještě slušný kus, a tak doufal, že mu někdo zastaví. Chvíli po deváté u něj zabrzdilo malé autíčko, ve kterém seděla sympatická blondýna.

„Kam jedete?“ zeptala se a odhalila řadu bílých zubů.

Naštěstí měla stejnou cestu, a tak ho ráda zavezla. Povídali si o všem možném a kolem nich utíkala krásná krajina severní Francie. Jemu ale pohled sklouzával k jejím dohněda opáleným nohám. Nemohl z nich spustit oči a začal se potit. Hlas se mu nepatrně třásl, což ona nemohla poznat. Ruce zaměstnával různými pohyby. Snažil se s ní normálně komunikovat a oči mu skákaly z jejích nohou na její hrudník a zároveň sledoval, jestli už bude konečně doma.

Připadalo mu, že cesta trvala snad pět hodin, a když ho s úsměvem o ani ne hodinu později vysadila před domem, celý se klepal. Doma si udělal večeři a notnou chvíli seděl na balkoně a uklidňoval se. Bylo mu už dobře, ale takovýhle stav už hodně dlouho neměl. Pozdě v noci si lehnul do postele a rozhodl se, že další den vyrazí do města za památkami.

Dlouho se převaloval, a když konečně usnul, viděl před sebou postavu pod prostěradlem. Kdykoliv chtěl natáhnout ruku, vzdálila se a nakonec jí celý propocený dohnal a prostěradlo strhnul. Nahá bledá postava ležela na zemi a na krku měla rudou, řeznou ránu, ze které jí stékal proud krve. Tekl rovně a na bílém těle působil kouzelně. Nevěděl, jestli někdo slyšel jeho křik, když brzo ráno otevřel oči. Nevěděl ani, jestli křičel. Věděl jen to, že něco křičí uvnitř něj. Možná dál než se doposud podíval.

Ráno zabalil pár věcí a vyšel na autobus. Den vypadal téměř stejně jako včerejší a on se zase usmíval a události posledních hodin byly někde daleko pryč. Usadil se do měkké sedačky, nasadil sluchátka a nechal jeho oblíbenou kapelu Sigur Ros, aby zaplnila každý kout jeho hlavy. Hrála mu zrovna jedna z jeho nejoblíbenějších skladeb Vaka – Untitled #1. Nespočítal by, kolikrát ho rozbrečela.

Po více než hodině dorazil do města na řece Seině. Vystoupil u mostu Johanky z Arku a chvíli procházel kolem řeky, kterou křižovalo několik mostů. Před obědem se chtěl ještě podívat do jedné menší katedrály a odpoledne obejít všechny hlavní památky, které se zde nacházejí.

Procházel centrem města a prohlížel si lidi a krámky. Pozoroval detaily, všímal si maličkostí a začínal mít hlad spíše na něco jiného. Nakonec došel k malé gotické katedrále, do které nechodilo tolik turistů, ale přesto si jí už dávno moc oblíbil. Vešel do ní a okamžitě ho udeřila do nosu ta klasická vůně. Bylo zde ticho, chladno a klid. Gotické stavby měly ohromit a oslnit návštěvníka a přesně to Ragnarovi vždy udělaly. Zbožňoval to. Zároveň byly postaveny tak, aby nebylo nikdy vidět do všech míst celého prostoru. Momentálně ale nikoho uvnitř neslyšel. Šouravými kroky procházel a prohlížel si úchvatná okna ve zdobených zdech, vysoké sloupy sahající až ke stropu, pod kterým byly v celé délce katedrály okna. S pootevřenými ústy pozoroval detaily a nasával atmosféru, kterou mu stavba předávala.

Došel zhruba do půlky katedrály a zahnul vpravo, kde byl oltář a zpovědnice. V tu chvíli mu došlo, že tu není sám. U oltáře postávala drobná, mladá dívka a nenechala se jím rušit. Stála tam jako socha v krátké červené sukni, bílé košili, přes kterou měla hozené kratší světle hnědé vlasy. Sukně odhalovala většinu jejích spíše světlých nohou. Ragnarovi začalo zrychlovat srdce. Cítil husinu a kapky potu po celém těle. Měl hlad.

Připadalo mu, že mu hlava vypíná. Pomalu a tiše se vydal k ní. Nemohla ho slyšet. Jeho dech zrychloval. Když stál několik kroků od ní, zvedl hlavu a podíval se ke stropu. Z jednoho z oken seskočil vrabec a jeho drobné tělíčko proletělo směrem k hlavnímu oltáři katedrály. Vypadalo to nepopsatelně krásně. Přes obličej mu během toho krátkého momentu pohledu přejel úsměv. Jiný úsměv. Teď se najím, pomyslel si a natáhnul ruce.