Unknown

Rozhodl jsem se, že sem budu nějaké povídky dávat na části, ale jelikož si myslím, že tahle bude poměrně krátká, dám sem z ní jen malý kousek. Proč? Zajímala by mě jedna věc. Kdo si myslíte, že bude hlavní postava nového příběhu?

Zkusili jste se někdy hluboce, ale opravdu hluboce, zamyslet nad tím, jestli je pro vás setereotyp dobrá věc? Nezajímají mě odpovědi typu, jak kdy, občas, jak včem a podobně. Myslím tím skutečnou podstatu toho slova. Děj, činnost, popřípadě série procesů, které se neustále opakují.

I když ve skutečnosti má toto slovo v různých vědách poněkud jiný význam. Například v metaforickém významu je to obvykle převzatý a nemměný soubor představ o člověku nebo skupině, který významně ovlivňuje jejich vnímání, hodnocení i postoje vůči nim. Přitvrdíme. V psychologii je to neměnný a opakovaný soubor představ nebo gest, která se vždycky vyskytují pohromadě. Vsadím se, že jste text přestali vnímat zhruba před dvěma a půl řádky. Buď to zkuste přečíst znovu, nebo se na to vykašlete. Je mi to jedno, protože já mám na mysli ten stereotyp, který se většině z nás vybaví. Uzavřený kruh, který se točí a točí. Nic ho nenarušuje. Jako koloběh vody nebo lidská závist. Máte to rádi? Nelžete si, když říkáte, že vás stereotyp nudí k smrti? Co když vám jednou právě ta smrt stereotyp naruší? Co potom?

Já osobně žiji stereotypně už několik týdnů. Možná protože musím. Možná protože chci. Každopádně to tak je a já jsem spokojený. Opravdu se mi to líbí. Většinu dne jsem sám a pohybuji se ve své slušně zařízené a poměrně velké místnosti, kde odpočívám, čtu, sleduji televizi, nebo prostě jen ležím a koukám do ničeho. Občas mám potom pocit, že slyším všechny zvuky na světě a pak je najednou ticho, které se zařezává do mého mozku, jako nůž do másla. Je to nepopsatelné. Jsem lovec klidu. A mám ho na mušce.

Každý den jdu na chvíli ven na čerstvý vzduch. Okolo místa, kde bydlím, jsou všude lesy. Mám rád to ticho a klid. Navíc právě teď přichází ta část podzimu, kdy se barví listy a padají na zem. Procházím se parkem, kopu do hnědo-žluto-červených hromad a poslouchám zvuk listí. Oproti místu, kde jsem žil dříve je tohle opravdu ráj. Chladné, ocelově studené budovy jsem vyměnil za sněhově bílý dům uprostřed lesa. Protivné obličeje, které jsem potkával na ulicích, jsou pryč. Místo toho potkávám úplně jiné lidi. Občas z nich ale mám větší strach, než z těch protivů. To je jediná věc, která mi vadí. Člověk tady vidí strach, bolest, ale i štěstí nebo prostě jen klid. Klidu v očích jsem si ale všimnul málokdy.

Teď sedím u stolu. Na něm je položený sešit, po kterém klouže propiska. Tu drží moje ruka. Trochu se klepe. Celý se trochu klepu. Za oknem se začíná stmívat, zvedá se vítr a já si půjdu dát večeři. Občas mám dlouhé chvíle, a tak mě napadlo, že bych mohl napsat o tom, jak jsem se na tohle krásné místo dostal. Třeba mi to i trochu pomůže najít a dostat ten klid. Myslím, že je blízko. Trochu se potím a ruka se mi začíná víc a víc klepat. Půjdu se najíst a povím vám svůj příběh. Mám spoustu času.

Slyším něčí kroky. Už je čas.