Je tam

Sedím ve tmě a poslouchám. Neslyším nic. Nebo ano? Možná, že ano. Možná, že i když je všude kolem naprosté ticho, něco křičí. Něco co je schované hluboko. Něco co potlačujeme a proto děláme některé věci, za které si pak nadáváme. Protože nechceme slyšet to, co je někde uvnitř nás. Je to přivázané na řetězu v tom nejtemnějším místě naší hlavy. Snaží se vší silou řetěz přetrhnout, cení ostré zuby, ze kterých stékají sliny a ty se smíchávají s krví. A my? Snažíme se kolem toho postavit vysokou zeď. Snažíme se to ignorovat, ale nejde to. Čím víc to ignorujeme, tím víc si škodíme. Ale musíme to dělat, protože se musíme chovat tak, jak se chovat máme ne?

Zvedl se vítr. Začaly padat kapky na okenní tabulky. Bubnují a pomalým tempem stékají dolů po chladném skle. Venku je zima, ale je tam přívětivěji než hluboko křehké lebky každého z nás. Tam, kam se nikdo podívat nechce. Dost možná se tam někdo nikdy ani nepodívá.
Až jednou budete sedět uprostřed ticha, zkuste poslouchat, co slyšíte. Je to opravdu ticho nebo černá stvůra od krve, která se snaží vytrhnout se ze řetězu? Nebylo by lepší jí vypustit? Ještě před tím by však bylo dobré zjistit, co stvůra opravdu chce.